80 let od narození
Jarmily Balašové – 15. 11. 1920
Narodila se v České Třebové. Je dcerou amatérského zpěváka, herce a malíře Karla Balaše. Působila jako přední členka Komorního divadla v Plzni. S jejím hlasem jsme se setkávali na vlnách Českého rozhlasu Plzeň.
115 let od narození
Josefa Jindry (1885 – 1967), zakladatele výroby armatur na Parníku
Narodil se 11. listopadu 18885 na Trávníku v České Třebové. Pocházel z osmi dětí, otec jim brzy zemřel. Vyučil se v Moravské Třebové, krátce po vyučení odjel za příbuznou do Vídně. Odtud měl jet do Ameriky, ale bratři ho přemluvili a tak se vrátil domů do Třebové. V pronajaté dílně u Hurtů (dnešní Národní dům) vyráběli mosazné hmoždíře a kávomlýnky. Když o dílnu přišli postavili si novou na Parníku v Brázdově. Zde byla výroba zahájena v roce 1909. Brzy ale dílny osiřely, přišla I. světová válka. Po válce začala konjunktura. Bratři Josefovi pomáhali a brzy bylo v dílně zaměstnáno 20 dělníků, později i více. Přistavila se slévárna, soustružna, modelovna. Jako první v republice se zde začaly vyrábět velmi kvalitní armatury, které se vyvážely do celého světa.
Za německé okupace nastaly nové problémy, ale usilovnou prací se Jindrova továrnička ubránila konkurenci. V roce 1940 bylo dokonce postaveno 8 dělnických domků.
Přišly i zlé časy. V roce 1848 byly znárodněny i malé podniky a došlo i na provoz v Brázdově. Pan Josef Jindra byl vystěhován ze svého bytu do jednoho z domků, které nechal postavit pro své zaměstnance. Aby dostal alespoň malou penzi, musel pracovat až do svých 73 let. Po smrti manželky (1964) odešel k dceři do Prahy, kde také zemřel. Dnes je jeho urna uložena v rodinném hrobě na parnickém hřbitově.
Narodil se v České Třebové. Zde vychodil základní školu a vystudoval gymnázium. Po studiu geologie se zaměřením na paleontologii na Karlově univerzitě v Praze (1963 – 68) nastoupil na katedru geologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Zde vyučoval paleontologii, ale i jiné obory geologických věd, zastával funkci vedoucího katedry, dosáhl titulu doktora přírodních věd, vědecké hodnosti kandidáta věd a byl jmenován docentem. Byl nejen pedagogem, ale především vědeckým pracovníkem. Patřil mezi přední odborníky na trilobitovou faunu a také ve výzkumu fosilních stop po životě (ichnofosilií). Specializoval se na studium ledovcových uloženin Slezka a severní Moravy.
Všechny své poznatky pochopitelně nestačil publikovat. I tak je seznam jeho prací úctyhodný a zahrnuje jak drobné příležitostné články, tak i obsáhlé studie a monografie.
Hluboký zájem o historii, regionální historii a vlastivědu jej přivedl mezi pracovníky Městského muzea v České Třebové, kde se významně podílel na přípravě několika zajímavých vlastivědných publikací. Publikoval také v Českotřebovském zpravodaji. Spolupracoval také s městským muzeem v Moravské Třebové, kde se mj. podílel na realizaci geologické expozice Moravskotřebovska.
Zemřel nečekaně před dvěma lety v Olomouci.
Narodil se v rodině litomyšlského kupce a měšťana Františka Welze. Po skončení právnických studií ve Vídni působil řadu let jako domácí učitel a vychovatel v bohatých rodinách. Nejšťastnějším byl ve službách Antonína Veitha, pokrokového a vlastenecky smýšlejícího majitele zámku na Liběchově.
V revolučním roce 1848 pracoval jako sekretář pražského Národního výboru. Po porážce revoluce odešel do ústraní. Plných 34 let se skrýval u svého přítele MUDr. Františka Rybičky v České Třebové a poslední roky života v nedalekém Kozlově. Zde se usadil hned v první chaloupce na severním okraji vesnice. Bavil se hlavně knihami, ale také psaním svého knihovního katalogu a svých pamětí. Ty se prostřednictvím Mistra Švabinského dostaly do rukou spisovatele Aloise Jiráska, který je zveřejnil (16 let po Welzově smrti) ve Zvonu v roce 1906 až 1907
Poslední léta postonával a smiřoval se se smrtí. Když zemřel bylo jeho tělo převezeno na českotřebovský hřbitov u rotundy sv. Kateřiny. Pochoval jej kaplan Jan Sobotka.
Před
75 lety na Parníku:
Ideová soutěž na řešení novostavby občanských škol na Parníku měla skvělý úspěch. V předepsané lhůtě se sešlo 32 návrhů. Zasedání odborné poroty trvalo celé dva dny. Porota nakonec ocenila ( a odměnila) celkem 4 návrhy. Ještě na podzim 1925 byl položen základní kámen nové školní budovy.
Obecní zastupitelstvo v Parníku rozhodlo podniknouti kroky ke zřízení samostatné železniční zastávky v Parníku.
Kronikářem Parníka byl jmenován od 1. ledna 1925 tajemník obce JUC Mirko Liška a to se zpětnou platností. (Starostou Parníka byl Karel Tomek – pozn red.)
Od školního roku 1926/27 bylo usneseno zřídit v Parníku tříletou rodinnou školu a bylo jednohlasně odsouhlaseno postaviti se všemi zákonnými prostředky proti úmyslu města České Třebové sloučit se s Parníkem. To proto, že obec Parník má všechny podmínky ke zdárnému samostatnému vývoji a nevidí ve sloučení žádných výhod. Obec Parník je proto odhodnána samostatně se žíti a rozvíjeti.
Okrašlovací spolek Parník ustavil se 6.února 1925 po přednášce, na které promluvil profersor reálky Ant. Litochleb o kráse našeho domova. Hned po přednášce se ihned 35 osob přihlásilo za členy. Stanovy spolku byly schváleny zemskou politickou správou. Spolek se začal se ihned rozvíjeti za podpory obce a ostatních místních korporací. Spolek dnes čítá (v listopadu 1925 – pozn. red) 5 zakládajících členů, každého po 1000 Kč příspěvku a dále 110 členů činných. Předsedou spolku jest František Zoubele, tov. mistr, jednatelem JUC Mirko Liška, tajemník obce. Spolek zřídil zvláštní betonové máchadlo pro čtvrť Brázdov, upravil vhodně Lípu svobody v Komenského ulici se zvláštní zahrádkou, k níž cennou mříž darovala továrna firmy Hermana Pollacka syn v Parníku z bývalé ředitelské zahrady. Z celé obce jest nyní zorganizován pravidelná sobotní odvoz popele zvláštním povozníkem, k čemuž byly dodány občanstvu zvláštní nádoby na popel. Spolek pokládá za povinnost poděkovati veřejně všem, kteří ho v počátku podporovali. Jest to předně obec Parníka sama, dále továrna Hermana Pollacka syn, továrna Jindra a Šrefl, Spořitelní a záložní spolek a záložní spolek ve Lhotce.
Čsl červený kříž na Parníku byl založen 26.listopadu 1924 po přednášce referenta ČČK Oldřicha Votruby. Do 31. března 1925 se přihlásilo 125 nových členů což postačilo k založení místního spolku. (pozn.red.: Kolik je členů ČČK na Parníku nyní?)
Investiční program obce Parník na rok 1925: Dlažba celé Husovy ulice, úprava třídy Palackého, taktéž související se zřízením chodníků po obou stranách a vysázením ozdobného stromořadí po celé délce třídy. Ulice Tomšova bude rozšířena a položen v ní vodovod a kanalizace. Taktéž bude rozšířena ulice Havlíčkova a položena kanalizace v třídě Čechově.
Kanalizace v Parníku jest založena na principu odvodňovacím, ne tedy splaškovém. Kanalizace po celé obci jest provedena z betonových rour světlosti 50 cm. Splašky do kanalizace vzhledem na dnešní stav Třebovky se nepouštějí, na ně musí být v každém domě zřízeny betonové žumpy. Z téhož důvodu není systém splachovací zaveden. Úplná kanalizace jest provedena v 6 ulicích z celkového počtu 18 ulic. Celková délka uliční kanalizace jest 4200 metrů.
Vodovod obce Parníka byl založen v roce 1897 a má dvojí zařízení: Do dolní části obce jde voda samočinně, do výše položených pak částí žene se vodní turbínou, jednak elektrickým motorem. Výkonnost vodovodu jest značná, uvážíme-li, že z rezervoirů sběracích si továrna Hermana Pollacka synové odvádí vlastním potrubím polovinu vody na svá běliska a jiné účele. Průměrná denní výkonnost může se odhadovati na 5000 hektolitrů úhrnně. Délka potrubí továrního jest 1100 m, obecní celkem as 5200 m. Mimo to ještě v obci fungují menší tři samostatné vodovody a to lesní správy v Parníku přivádějící vodu samočinně dřevěným potrubím v délce as 1000 m z lesů na straně Skuhrovské, tovární – villlový, v délce as 400 metrů, přivádějící vodu z pramenů Pod jelenicí vedle Brázdova samočinně do vil a dále vodovod továrny Jindra – Šrefl, přivádějící vodu z téhož pramene čerpáním motorem do této továrny. Kapacita vodojemů je as 1200 hektolitrů (celkem 3 vodojemy) Většina vodovodu byla postavena v době předválečné, Úhrada výloh vodovodu se opatřuje jednak výnosem nápojové dávky, jednak obecními přirážkami. Voda z vodovodu jest dobrá a zdravá.
Elektrární podnik obce Parníka existuje již od roku 1913, kdy byla uzavřena smlouva s městskou elektrárnou v České Třebové o dodávce elektrické energie za výrobní cenu. Smlouva vešla v platnost r. 1914 a trvá dodnes. (tj. roku 12925 – pozn. red.) Napjetí proudu dle smlouvy má býti 110 voltů, ve skutečnosti kolísá dle zatížení elektrárny. Cena proudu pro konsumenty je tatáž, jako v České Třebové, tj. 4,20 Kč za 1 kWh pro svícení, 55 hal. Za 1 Ah taktéž pro svícení a 2,90 – 3 Kč pro motory. Roční konsum obce nez konsumu továrny Herm.Pollacka syn., činí as 27000 kWh. Továrna Pollackova, jakož i továrna Jindra a Šrefl si pro průmyslové účele vyrábějí proud samy svými stroji. Délka sítě činí přes 4000 metrů. Veřejné osvětlení jest obstaráváno 42 lampami. Provozovací náklad činí as 120 000 Kč ročně, investovaný pak as 130 tis. Kč.
(Přepsáno z několika čísel „Úředního věstníku
Okresního výboru v Ústí nad Orlicí“ 1925