Českotřebovské kalendárium na listopad 2003

Doc. RNDr. Ilja Pek, Csc. (5. 11. 1945 - 25. 11. 1998)
Jedním z řady rodilých Třebovanů, kteří vynikli ve svém oboru a stali se uznávanými odborníky, byl paleontolog doc. RNDr. Ilja Pek, Csc.
Narodil se 5. listopadu 1945. Po maturitě na tehdejší SVVŠ jej náklonnost k přírodním vědám nasměrovala k dalšímu studiu na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde se v roce 1963 stal posluchačem oboru geologie s orientací na paleontologii. Fakultu absolvoval v roce 1968 po obhájení diplomové práce “Agnostidní trilobiti středočeského ordoviku”. Pro výborné studijní výsledky jej doporučil významný paleontolog prof. Zdeněk Špilar na místo asistenta Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Tomuto pracovišti zůstal doc. Pek věrný po celý svůj život.
Již téma jeho diplomové práce dalo tušit, kterým směrem se bude ubírat hlavní vědecký zájem doc. I. Peka. Výsledky výzkumu trilobitové fauny zejména z klasické oblasti středočeského barrandienu uplatnil ve své rigorózní práci z roku 1975 i v úspěšně obhájené práci habilitační “Trilobitová fauna a její geologicko - stratigrafický význam” z roku 1977, kdy získal vědecko - pedagogickou hodnost docenta.
Další ze zájmových oblastí doc. Peka se stala ichnologie, tj. studium stop po životních projevech vyhynulých organizmů. Jedná se o poměrně moderní vědeckou disciplínu, v níž doc. Pek náležel k těm nemnohým průkopníkům, kteří kráčeli většinou po “neprošlapaných stezkách”. Významnou prací se stala monografie “Úvod do studia fosilních stop”, vydaná společně s R. Mikulášem v roce 1996. Rovněž kandidátská disertační práce, obhájená na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 1990, byla zaměřena na obor ichnologie.
Třetím ze stěžejních témat Pekova bádání byl výzkum fauny ledovcových souvků, zavlečených na území severní Moravy a Slezska kvartérním ledovcem. I v této oblasti se doc. Pek vypracoval v jednoho z předních odborníků a výsledky jeho studia byly oceněny i v mezinárodním měřítku. Stal se členem německé vědecké společnosti pro výzkum souvků Gesselschaft für Geschiebe Forschung v Hamburku. Také další věhlasná vědecká společnost, International Paleontological Association v USA jej přijala mezi své členy. Takřka samozřejmostí bylo jeho členství v České geologické společnosti v Praze.
Jako vysokoškolský pedagog připravil doc. Ilja Pek řady odborníků, kteří se zdařile zapojili do praxe ať již jako středoškolští učitelé nebo vědečtí pracovníci. Jeho široké znalosti a schopnost své poznatky a zkušenosti dále předávat spolu s lidsky chápavým přístupem zapříčinily, že se stal učitelem svými studenty uznávaným a respektovaným. Učební text “Základy zoopaleontologie”, zpracovaný doc. Pekem společně s kolegy Z. Vašíčkem, Z. Ročkem, V. Hajnem a R. Mikulášem, nebude ještě dlouho překonán.
V roce 1988 byl jako mezinárodně uznávaný odborník požádán o revizi ordovické trilobitové fauny z nalezišť ve Španělsku a v Bolívii. V průběhu let vypracoval i řadu odborných expertíz a posudků diplomových, kandidátských, doktorských i habilitačních prací.
V roce 1993 byl doc. Pek jmenován vedoucím katedry geologie Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci. Přes své pracovní vytížení se věnoval i další práci na své fakultě, kde se stal členem její vědecké rady. Angažoval se i mimo rámec školy. Byl zvolen předsedou Poradního sboru Slezského zemského muzea v Opavě a jako spolupracovník muzeí v Olomouci, Šumperku, Moravské a České Třebové se podílel na revizi a determinaci paleontologických sbírek, v některých případech i na přípravě expozic. Po instalaci moderní geologicko - paleontologické expozice v muzeu v Moravské Třebové plánoval vybudování podobné expozice v našem městském muzeu. Žel, uskutečnění svých představ se již nedočkal. Snad prostorová situace v budoucím muzeu dovolí sen doc. Ilji Peka realizovat. Jeho zásluhou byl v roce 1997 předán prof. RNDr. Rudolfu Musilovi, DrSc., z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně k vědeckému zhodnocení dosud nepublikovaný a pro paleontologii vlastně neznámý nález kosterních pozůstatků třetihorního chobotnatce Deinotherium cuvieri z roku 1899. Ve snaze o popularizaci svého milovaného vědního oboru neodmítal ani amatérské sběratele, jimž vycházel vstříc radou i pomocí s utříděním nálezů. V tomto směru publikoval vedle přísně odborných statí i práce populárně - naučné.
I když cesty osudu zavedly doc. I. Peka daleko od rodného města, na Českou Třebovou nikdy nezapomněl. Každý víkend, pokud pracovní povinnosti dovolily, přijížděl a trávil zde i prázdniny. Živě se zajímal o místní události a byl pravidelným čtenářem Českotřebovského zpravodaje, kde také čas od času publikoval. Ale ani ve Třebové nezapomínal na svoji profesi paleontologa a pokračoval v návštěvách okolních dosud přístupných lokalit, kde sbíral pozůstatky zaniklého života z křídového období druhohor a bádenského období třetihor. I autor této vzpomínky doc. Peka při jeho exkurzích často doprovázel a následně při jeho oblíbeném “kafíčku” při hodnocení nejcennějších “úlovků” dne se zájmem naslouchal jeho odbornému výkladu. Pekova sbírka druhohorních a třetihorních fosílií z našeho regionu o úctyhodném počtu více než 21 000 jedinců se v roce 2002 stala součástí geologicko - paleontologické sbírky Městského muzea v České Třebové, kde dosud čeká na odborné zpracování.
Stranou zájmů doc. Peka nezůstala ani etnografie a historie rodného kraje. Obdivoval zejména staré českotřebovské betlémy a býval pravidelným účastníkem vernisáží výstav se zaměřením na historii a umění.
Doc. Ilja Pek snad z počátku mohl působit dojmem člověka málomluvného a uzavřeného. Při bližším seznámení však první dojem valem mizel. Doc. Pek byl zábavným debatérem a vtipným glosátorem událostí současného politického i společenského života. Neodborníky nezahrnoval záplavou vědeckých pravd, vážnému zájemci naopak dovedl podat názorný a zasvěcený výklad. Charakteristickými vlastnostmi doc. I. Peka byla neokázalá skromnost a slušnost v jednání s lidmi.
K dokreslení portrétu osobnosti doc. Peka uveďme osobní vzpomínku jeho bývalého kolegy ing. Václava Kopečného, Csc.: “Když jsem na podzim roku 1969 nastoupil jako asistent na katedře mineralogie a geologie Přírodovědecké fakulty v Olomouci, Ilja Pek už zde rok jako asistent působil. Sdíleli jsme spolu na katedře pracovničku, malou, úzkou a protáhlou místnost, vyhlížející jedním oknem do dvora na plechovou střechu. V této místnosti jsme spolu pracovali a žili do roku 1975. Ilja dojížděl z domova v České Třebové vlakem a pozdě odpoledne se tam vracíval. Moje specializace byla odlišná od Iljovy, každý jsme pracovali na svém a po svém a prožívali svoje, ale dýchali jsme jeden vzduch, byli jsme si blízko.
Často jsme společně připravovali a vedli pro posluchače přírodovědecké a pedagogické fakulty geologické exkurze, terénní cvičení, mapovací kurzy. Dost jsme spolu procestovali. Zejména při přípravách se několikrát stalo, že jsme pracovali do pozdního večera a pak přespali v pracovně ve spacích pytlích a rohožích na podlaze. Jednou jsme ale taky večer odjeli místní dopravou do lesů za Sv. Kopeček k Toveři a tam jsme si udělali na rožni živáňskou (to bylo Iljovo oblíbené jídlo). Ve svitu ohně a při otáčení rožně jsme debatovali o věcech pracovních i odtažitých. V noci se ochladilo, my měli s sebou sbalené jen bílé pracovní pláště, zahalili jsme se do nich. A když docházelo dříví, šli jsme v těch pláštích se svíčkou v ruce shánět do lesa klestí. Ani nás v tu chvíli nenapadlo, že by nás obyvatelé blízké chatové kolonie považovali za přízraky. Koneckonců, tak vznikají povídačky o strašidlech a duších …
Hodně jsme spolu prožili na mnoha geologických exkurzích a terénních cvičeních. Tam se projevoval Iljův vztah k přírodě, nejenom neživé a nejenom k paleontologii. Bylo vidět, že je v těchto podmínkách vnitře spokojený, rád vnímal okolní svět, spontánně považoval horninové prostředí za kořeny života.
Stále jsme po desetiletích vzpomínali například na zážitek z Olšovce poblíž Hranic na Moravě. Jedno letní odpoledne jsme se vypravili do tamnějšího lomu na sběr ichnofosilií ve spodnokarbonských břidlicích. Dost unaveni jsme si pozdě večer opekli špekáčky, hlad jsme zahnali, ale povzbudili žízeň, byla tak palčivá, že jsme nemohli usnout, a voda nikde. Vydali jsme se dolů do vesnice, marně hledali studnu a o půlnoci jsme klepali na dveře a prosili o vodu. Dovedete si představit reakce obyvatel! Dva cizí chlapi v odlehlé obci prosí o půlnoci o vodu… Narazili jsme naštěstí na muže, který se vracel z odpolední, dokonce nám nabídl pivo a pod hvězdami si s námi dlouze popovídal…“
Jedním z výsledků neúnavného studia a terénních výzkumů doc. Peka je jeho bibliografie, převyšující součet 125 položek. Jeho jméno jako autora řady nových taxonů trilobitů zůstane trvale zachováno v paleontologické literatuře. Předčasný odchod erudovaného odborníka v nejproduktivnějším věku znamenal nenahraditelnou ztrátu nejen pro jeho blízké a přátele, ale i pro jeho kolegy a studenty, pro českou paleontologii a v neposlední řadě pro jeho rodné město.
Doc. RNDr. Ilja Pek, Csc., zemřel právě před pěti lety dne 25. listopadu 1998. Pochován je na českotřebovském hřbitově.

Mgr. Jan Šebela

Ing. Otakar Hruška *4. 10. 1878 † 8. 2. 1950

Třebovský rodák ing. Otakar Hruška se stal uznávaným odborníkem v oboru hornictví. Jeho mnohaleté odborné zkušenosti bývaly často využívány během jeho působení na různých vysokých postech v podnicích zabývajících se těžbou nerostných surovin.
Narodil se v České Třebové v rodině Otakara Hrušky staršího, účetního v místním pivovaru a jeho manželky Veroniky, dcery hostinského Bernarda Vostárka. Jeho sestra Růžena se stala manželkou pokladníka spořitelny v Jičíně. Manželé Hruškovi byli nadáni podnikavých duchem. Dne 3. ledna 1905 se stali majiteli domů čp. 72 - 73 v Hýblově ulici, na jejichž místě dnes nalezneme výstavnou budovu spořitelny s okolní zástavbou.
Ing. Otakar Hruška vystudoval reálku v Pardubicích a v roce 1902 ukončil vysokoškolská studia na c. k. důlní akademii v Příbrami. Poté se stal báňským inženýrem ve Slaném a později působil jako místoředitel horního ředitelství České obchodní společnosti ve Světci u Bíliny. Od 15. července 1911 do 30. listopadu 1938, kdy odešel ze zdravotních důvodů do ústraní, pracoval jako závodní v dolech hnědouhelného revíru výše uvedené společnosti a to postupně na dolech Albert v Tuchomyšli, Marie Antonie v Roudníkách, Alexandr v Řetenicích a nejdéle v dole Apollo v Ledvicích u Duchcova. Současně také vykonával funkci přednosty inspektorátu v Ledvicích. Po záboru hnědouhelných dolů v roce 1938 byl zvolen členem komise pro projednávání československo - německých hospodářských záležitostí. Ing. Otakar Hruška se věnoval také publikování odborných knih a příruček s geologickoutématikou, ve své době vysoce ceněných a využívaných v báňském školství.
Dne 28. července 1903 se ing. Hruška oženil s osmnáctiletou slečnou Marií Müllerovou z Parníka, dcerou Josefa Müllera, nájemce tamní tovární restaurace. Manželům Hruškovým se narodily dvě dcery, v roce 1904 Marie a v roce 1906 Karla. Marie se dne 1. února 1930 stala manželkou jednoho z vedoucích úředníků parnické textilní továrny, ředitele tkalcovny, o 19 let staršího Emila Christla. Později se podruhé provdala za místního dentistu Jaroslava Sýkoru. S Karlou se oženil četnický strážmistr Karel Dolejš, sloužící v té době ve Třebové.
Podle stavebních plánů z roku 1930, postavila zdejší firma Rössler & Kudlík pro ing. Hrušku v Javorce vilu čp. 1462, které se podle jména majitelovy manželky dostalo názvu “Marie”. Sem se po svém odchodu z hnědouhelných dolů přestěhoval a zde také dne 8. února 1950 zemřel.
Od narození ing. Otakara Hrušky letos v říjnu uplynulo rovných 125 let. Martin Šebela
 

Ela ŠVABINSKÁ ( 19.11. 1878 - 10.8. 1967 ) - 125 let od narození
Eliška byla druhým dítětem manželů Rudolfa a Josefy Vejry- chových. Narodila se v Podmoklech nad Labem. Na Národopisné výstavě v Praze v roce 1895 se poprvé setkala s Maxem Švabinským, vynikajícím žákem Akademie výtvarných umění. A byla z toho láska na první pohled, která vyvrcholila 2. června 1900 sňatkem v Li- tomyšli. Svatební hostina se uskutečnila v nedalekém Kozlově, kde měli Vejrychovi pro svůj oddech chaloupku.
Ela se stala na dlouhou dobu jedním z nejoblíbenějších modelů Maxe Švabinského. Kreslil ji a maloval několikrát do roka. První Elin portrét vznikl v pražském bytě Vejrychových v Husově ulici před velikonocemi roku 1896. A do roku 1914, kdy je Ela naposled zobrazena na jeho práci, na olejovém obraze Ateliér, jich vznikla celá řada. Připomeňme si nejznámější: Kulatý portrét, Růžový portrét, Ela v klobouku, Šedivý portrét, Kamélie. Snad nejznámější je Elin portrét v plenéru, jak ho známe z olejomalby Chudý kraj. Postavu Ely vidíme i na obraze U stavu. Malba olejem se nezachovala, kompozice je zachována v litografii ve dvou variantách. Známe ji jako autorku knihy Vzpomínky z mládí. Pracovala také v protifašistickém odboji. Její kozlovská chaloupka byla útočištěm pronásledovaných i místem schůzek odbojových pracovníků. Tato činnost nezůstala bez následků. V únoru 1943 byla zatčena a přes dva roky vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück.
Měla ráda Kozlov. Přátelům říkala, že do Kozlova jezdí pro vzpomínky, kozlovskou přírodu, “ báječný klid” a krásné západy slunce. V létě roku 1967 sem přijela naposledy. Zemřela v Praze, poslední rozloučení s Elou se konalo v pražském krematoriu v Motole. Se zesnulou se rozloučil mimo jiných doc. dr. Ludvík Páleníček, jménem delegace města České Třebové promluvila Jaroslava Vařečková. Místem posledního odpočinku Ely Švabinské je kozlovský hřbitůvek.
Jan Skalický
Michal Dorčinec * 22.9.1919 v Malém Rakovci + 19.10.2003
Celé své mládí prožil na Podkarpatské Rusi v rodině zemědělce. V jeho 19 letech začala 2.světová válka, která poznamenala jeho další životní osud. Stal se legionářem 2. světové války, strávil 3 roky v sibiřském koncentračním táboře a na nucených pracích.
Dne 6.5.1940 se pokusil o přechod hranic z ČSR do Sovětského svazu. Podkarpatskou Rus zabírala maďarská vojska, která byla známá svými krutými způsoby zacházení a která chtěla násilím Podkarpatskou Rus připojit k Maďarsku a jemu nezbylo než utéct, ale u města Skoleva byl zajat ruskými vojáky, protože nechtěli uvěřit, že utíká z ČSR dobrovolně a považovali ho za špiona. Po zajetí ve městě Skoleva byl postupně převážen z věznice do věznice až do Vinnice a Stryj. Dále pak do Starobělska, kde ho odsoudili na 3 roky a odvezli na Sibiř - do oblasti Uchta. Pracoval spolu s dalšími zajatými vojáky v Pečoře a Vorkutě v lesích, na naftových vrtech, při kopání kanálů na rozvod plynu. Teplota zde klesala až na 65 stupňů pod nulou. Z Uchty byli vězni znovu rozváženi do dalších koncentračních táborů.Skončil až v transportu do Buzuluku. Podle československo-sovětské dohody musela sovětská armáda své vězně v Buzuluku propustit. Zde Michal Dorčinec nastoupil do armády Ludvíka Svobody (12.2.1943).
S armádou generála Svobody pokračoval v bojích u Sokolova, Kyjeva, Vasilkova, Rudé a Bílé Cerkve, Ostražan. Zde byl těžce raněn a převezen do nemocnice přes Kyjev, Moskvu, Novosibirsk, Irkutsk, kolem Bajkalského jezera až do města Čita na mongolských hranicích. Tam ležel 4 měsíce, potom odjel zpátky na štáb, kde zjistil, že je veden jako mrtvý, byl odvelen na frontu, kam prošel přes Kicmaň, Krosno a Duklu.
Na území Československé republiky se dostal s armádou Ludvíka Svobody koncem roku 1944, kdy překročili hranice a pokračovali do Prahy, kam došli 9.5.1945. Celou cestu z Buzuluku až do Prahy prošli pěšky. Na našem území prošli města Svidník, Poprad, Svatý Mikuláš, Žilinu, Olomouc až do Prahy. Po osvobození pak doslal v srpnu dovolenku, odjel na východní Slovensko a poté se rozhodl přejít hranici zpět na Podkarpatskou Rus do své rodné obce, kde měl svou snoubenku. Ještě v srpnu 1945 se se snoubenkou Helenou oženil a společně se vrátili do Čech, kde v armádě dosloužil ještě do konce roku 1945. Poté si našel zaměstnání v Mariánských Lázních u Správy silnic. V roce 1946 a 1947 se jim tam narodily obě jejich děti - dcera a později syn.. Pro jeho zdraví se přestěhovali do Horní Čermné u Lanškrouna.
Po provdání dcery do České Třebové se sem s manželkou odstěhovali i oni a to v roce 1977 ke své dceři a potom, co dostavěli družstevní dům, se přestěhovali s manželkou do svého bytu v ulici U stadionu. Potom, co jeho manželka v roce 1994 zemřela, pokračoval ve své práci na zahrádce, která byla jeho láskou a věnoval jí veškerý svůj elán a volný čas.

Všechna válečná léta, ale i život po válce, kdy začínali znovu nový život v nové zemi zanechala své stopy na jeho zdraví. Zemřel náhle dne 19.10. 2003. MB

Výrobce harmonik Josef Vavřín - 50 let od úmrtí
Ke známým třebovským podnikatelům náležel doslova a bez nadsázky světoznámý výrobce hudebních nástrojů, především harmonik, pan Josef Vavřín.
Světlo světa spatřil dne 11. března 1866 v České Třebové v rodině Eduarda Vavřína a jeho manželky Anny, rozené Blaž- kové. Svůj závod založil v roce 1892 na Vinohradech v přízem- ním domku čp. 812 v Brožíkově ulici a provozoval jej pod názvem “První východočeská výroba harmonik a heligonek”. Domek rozrůstající se firmě po čase nestačil a tak se Vavřínovi přestěhovali do nedalekého vlastního dvoupodlažního domu čp. 927 v Alešově ulici. Kromě výroby harmonik nejrůznějších typů se firma zabývala též výrobou flašinetů, hracích skříní a orches- trionů pro domácnosti i hostince a konečně také sestavováním klavírů. Vavřínovy výrobky, ve své době velice oblíbené, zí- skaly na několika průmyslových výstavách ocenění a medaile a putovaly ze Třebové do všech koutů světa. Jeho harmoniky jsou dodnes vyhledávaným sběratelským artiklem. Jedna z nich je uložena v depozitáři našeho českotřebovského muzea.
Manželkou Josefa Vavřína se stala slečna Marie Šemberová. Pomocníkem a pokračovatelem Josefa Vavřína byl syn Bohumil (1897 - 1986). Ten po prodeji domu čp. 927 žil spolu s manželkou Marií v Javorce v domě čp. 1493 v Zahradní ulici.
Harmonikář Josef Vavřín zemřel ve svém domě na Vinohradech dne 12. února 1953. Od jeho úmrtí v letošním roce uplynulo rovných padesát let. Martin Šebela