Českotřebovské kalendárium na měsíc listopad 2005

 

Doc. RNDr. Ilja PEK, CSc. ( 5.11. 1945 – 25.11. 1998 ) – nedožitých 60 let

Narodil se v České Třebové, kde absolvoval základní a Střední všeobecně vzdělávací školu. V roce 1963 byl přijat na Přírodovědeckou fakultu UK v Praze ke studiu geologie se specializací na paleontologii. Po studiích v roce 1968 jej na doporučení pražské fakulty přijali na místo odborného asistenta na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého  v Olomouci. Vyučoval zde paleontologii, ale i jiné obory geologických věd. Později zde zastával funkci vedoucího katedry, dosáhl titulu doktora přírodních věd, vědecké hodnosti kandidáta věd a byl jmenován docentem. Vedle pedagogické činnosti se také věnoval vědecké práci. V naší republice patřil mezi přední odborníky na trilobitovou faunu a také ve výzkumu fosilních stop po životě ( ichnofosilií ). Specializoval se i na studium čtvrtohorních ledovcových uloženin Slezska a severní Moravy. Své poznatky z vědy a regionální vlastivědy, o kterou měl hluboký zájem, publikoval v obsáhlých studiích, příležitostných článcích, monografiích a učebních textech. Úplný seznam publikovaných odborných prací dr. Peka najde zájemce v Actech Univerzity Palackého v Olomouci, Geologica č. 36, 1999. Byl členem vědecké rady PF a Vlastivědného muzea v Olomouci, předsedou Poradního sboru Slezského zemského muzea v Opavě a spolupracovníkem muzeí v Šumperku, Moravské Třebové a České Třebové. Pro českotřebovské městské muzeum napsal společně s Mgr. Milanem Michalskim obsáhlou publikaci Neživá příroda Českotřebovska, je také autorem řady populárně vědeckých článků v Českotřebovském zpravodaji.

Dr. Pek byl nesmírně pilný a obětavý, výjimečně inteligentní a široce vzdělaný. Právem se zařadil mezi nejvýznamnější osobnosti našeho města.

 

Emil PĚTNÍK ( 26.11. 1875 – 28.10. 1932 ) – 130 let od narození

Patřil k nejznámějším místním obchodníkům. Narodil se v České Třebové jako třetí ze čtyř dětí pernikáře a voskaře Antonína Pětníka. Po absolvování Obchodní akademie v Chrudimi působil nejprve v Praze ( velkoobchod koloniálním zbožím u fy Nesvadba a Řivnáč ), pak v Lanškrouně (velkoobchod koloniálním zbožím a železem u fy Silný ). Následovala jednoroční dobrovolná presenční služba v Opavě. Po vojně se vrátil domů do Třebové, kde vedl společně s otcem rodinný obchod. Později se osamostatnil a velmi dobře prosperoval. V roce 1904 se oženil, z manželství se narodily dvě děti ( syn Antonín, dcera Marie ). Od roku 1914 se začal specializovat pouze na železářské zboží. Stal se tak prvním specializovaným prodejcem železářského zboží v České Třebové. Pracoval i veřejně. Byl členem a funkcionářem místního Sokola, působil v městské samosprávě a také ve výboru Občanské záložny a Městské spořitelny. Zemřel v Praze, pochován je v rodinné hrobce na českotřebovském hřbitově.

 

Demokrat a vlastenec František Emanuel WELZ ( 2.2. 1816 – 30.11. 1890 ) – 115 let od úmrtí

 

Narodil se v rodině litomyšlského kupce a měšťana Františka Welze. Rodný dům čp. 67 stojí přímo na náměstí. Po absolvování dvouletého studia filozofie v místě rodiště, studoval ještě třetí ročník filozofie ve Vídni a tam také  práva. Za studií práv si přivydělával vychovatelstvím, které bylo tehdy obvyklé v šlechtických a zámožných rodinách. V letech 1844 až 1845 se stal  sekretářem majitele zámku Liběchov a jiných nemovitostí – Antonína Weitha. Současně se zabýval studiem historie a překládal z francouzštiny. Přestože zde byl spokojen, na přání zaměstnavatele, se po dvou letech přemístil na zámek v Klenovém u Klatov. Zámek s panstvím patřil Antonínovu bratru Václavovi. Vychovával zde dvě dívky a dva chlapce majitele. Za dlouholeté služby v rodině Weithových získal Welz doživotní měsíční penzi 25 zlatých. V revolučním roce 1848 se stal sekretářem pražského Národního výboru. Když byla revoluce potlačena, uchýlil se do ústraní.Nejprve pobýval v České Třebové v blízkosti manželů Rybičkových a potom až do své smrti v nedalekém Kozlově. Alois Jirásek napsal podle jeho pamětí stať Z pamětí samotářových. Když F. E. Welz zemřel, byl 1. prosince 1890 převezen na saních do České Třebové. Pochovali jej na starém hřbitově za asistence kaplana Jana Sobotky a skupinky Kozlovanů. Zůstala po něm velká knihovna s vlastnoručně psaným seznamem jeho knih na 207 stranách. Část knih připadlo Čtenářské besedě v Kozlově, něco málo obdržela příbuzná paní Kapounová z České Třebové a zbytek ( asi devět desetin obsahu ) získalo litomyšlské muzeum.

 

 120 let od narození Josefa JINDRY, zakladatele výroby armatur a majitele malé továrny na Parníku ( 7.11. 1885 – 11.7. 1967 )

 Narodil se v českotřebovské čtvrti Trávník. Pocházel z osmi dětí ( 5 chlapců, 3 děvčata ). Otec brzy zemřel, matka pracovala v místním pivovaře. Po ukončení měšťanské školy chlapecké se vyučil soustružnickému řemeslu ( 4 roky ) v Moravské Třebové. Krátce po vyučení odjel do Vídně na zkušenou. Hlavně se zde naučil tavit barevné kovy. Odtud měl jet do Ameriky, ale bratři ho přemluvili a tak se vrátil domů do Třebové. V pronajaté dílně u Hurtů ( dnešní Národní dům ) vyráběli mosazné hmoždíře a kávomlýnky. Naskytla se také možnost odlévat mosazné kliky k oknům a dveřím pro novostavbu zdejšího gymnázia. Když přišli o dílnu, postavili si novou na Parníku v Brázdově. Výroba zde byla zahájena v roce 1909. Brzy ale dílna osiřela, přišla 1. světová válka. Aby se vyhnul vojně, byl v této době  Josef Jindra zaměstnán ve Škodových závodech v Plzni.  Po válce začala konjunktura. Bratři mu pomáhali a brzy bylo v dílně zaměstnáno 20 dělníků, později i více. Postavila se slévárna, soustružna, modelovna. Aby získal kapitál, spojil se s továrníkem Šreflem.  Jako první v republice se zde začaly vyrábět velmi kvalitní armatury, které se vyvážely do celého světa.

Byl dvakrát ženat, obě manželky pocházely z Moravy. Z prvního manželství měl dceru Růženku, z druhého dceru Věru. První žena zemřela předčasně ve svých 24 letech na tuberkulózu. V roce 1929 se však majitelé firmy rozešli, p. Šrefl založil vlastní továrnu v Litomyšlské ulici.

Za německé okupace nastaly nové problémy, ale usilovnou prací se Jindrova továrnička ubránila konkurenci. V roce 1940 bylo dokonce postaveno osm dělnických domků v Brázdově. Po II. světové válce v roce 1948 došlo k nejhoršímu. Byly znárodněny i menší podniky a došlo i na provoz v Brázdově. Pan Josef Jindra byl vystěhován ze svého bytu do jednoho z domků, které nechal postavit pro své zaměstnance. Aby dostal alespoň malou penzi, pracoval až do svých 73 let. Práci mu zajistil pan Mojmír Stránský ve firmě VELODRUŽSTVO, které nejprve sídlilo v domě u Šimků na Parníku, později se přemístilo i se zaměstnanci do Solnice. Pan  Jindra se tak zúčastnil výroby prvních tříkolek. Po smrti druhé manželky v roce 1964 odešel k dceři do Prahy, kde také zemřel. Po obřadu v Praze – Motole byla jeho urna uložena v rodinném hrobě na Parníku.

 

Jan Skalický