Českotřebovské kalendárium na prosinec 2003

Akademický malíř Jiří PÁVEK ( 14.4. 1910 - 29.12. 1988 ) - 15 let od úmrtí
Narodil se jako čtvrté a poslední dítě, po svých sestrách Marii, Alžbětě a Boženě. Otec František, vlakvedoucí ČSD a matka Božena, rozená Jansová pocházeli z nedaleké Řetůvky.
Z páté třídy obecné chlapecké školy nastoupil studia na českotřebovské reálce. Výtvarné nadání mladého studenta zde okamžitě rozpoznal a následně všemožně podporoval profesor kreslení, akad. malíř František Bělský. Ten také doporučil rodičům, aby svého syna Jiřího dali na umělecká studia. Po náročných přijímacích zkouškách byl přijat na uměleckoprůmyslovou školu do Prahy ( profesoři Schüsser, Kysela, Hoffbauer ). V letech 1926 až 1932 zde studoval všeobecnou a speciální školu, obor figurální kreslení a figurální malbu kompoziční. K nejznámějším spolužákům patřili : hořický Roman Kocian - syn sochaře Q. Kociana, pozdější národní umělci Josef Brož, Dizider Milly, Ján Mudroch a zasloužilý umělec Rudolf Hanych ze Svratky. Ještě jako student uzavřel sňatek s Arnoštkou Šindlerovou, dcerou Arnošta Šindlera, strojníka elektrárny ČSD a Anežky Šindlerové z České Třebové.
Obrazy Jiřího Pávka se vyznačují příznačnou barevností ( měl rád syté odstíny s převládající zelenou a modrou barvou ) a osobitým realistickým rukopisem. Věnoval se figurální tvorbě kompoziční, kresbě a malbě portrétní, malbě krajin, květin a zátiší. Své obrazy vystavoval v České Třebové, v Uherském Hradišti, ve Stokholmu, v Londýně, na výstavě soudobé kultury v Brně a na výstavě kreslířského kongresu v Praze. Některé názvy jeho děl : Portrét pana A. Š (olej), Tři (akvarel), Cesta v Rybníku (olej), Řeka (akvarel), Lípa v Kozlově (olej), Váh pod Nízkými Tatrami ( tempera), Narcis (akvarel), Rybíz (akvarel), Angrešt (olej).
Ke škodě věci bylo tříštění jeho výtvarného talentu se zaměstnáním pedagoga. Od září 1936 vyučoval na státních měšťanských školách v Opavě, Sudicích a Komořanech. Od ledna 1941 působil na škole uměleckých řemesel v Uherském Hradišti. Po válce se vrátil do rodného města České Třebové. Začínal na základní odborné škole, odkud byl přeřazen v roce 1952 na Vyšší průmyslovou školu železniční. Pedagogickou činnost zakončil na tehdy nově otevřené učňovské škole Na Skalce. Na uvedených školách vyučoval celé řadě předmětů. Mimo to zde působil i jako výtvarník, pověřený propagační a slavnostní výzdobou.
Podstatný vliv na jeho další život a uměleckou činnost měla dlouhotrvající nemoc. Ta způsobila, že v srpnu 1962 odešel do invalidního důchodu a téměř se na něho zapomnělo.

Josef ŠVENK ( 3.12. 1918 - 28.8. 1980 ) - nedožitých 85 let od narození
Narodil se v čp. 741 v dnešní Brožíkově ulici v České Třebové. Jeho otec Antonín Švenk byl natěračem na dráze. Josef se po základní škole vyučil lakýrníkem u fy František Jankovský v České Třebové. Při učení také absolvoval Živnostenskou pokračovací školu. Když jeho rodiče předčasně zemřeli, musel od svých čtrnácti let manuálně pracovat. Postupně byl zaměstnán u firmy Jankovský, v továrně na karoserie J. Sodomka ve Vysokém Mýtě, u fy Jos. Štarman, chladící přístroje v České Třebové a na Správě dílen ČSD.
Od mládí miloval hudbu. Ovládal několik nástrojů, s místními kapelami hrál při různých slavnostních příležitostech, na pohřbech a plesích. Na tehdejším pošťáckém plese se také seznámil se svoji pozdější manželkou, slečnou Libuší Kapounovou. Snad na její popud také vystudoval pražskou konzervatoř u prof. Emanuela Kouckého. Po studiích na mnoho let zakotvil v Bratislavě. V roce 1953 vyhrál konkurz do orchestru slovenského Národního divadla. Na doporučení prof. Kouckého ale nakonec nastoupil jako hráč skupiny lesních rohů ve Slovenské filharmonii, aby zde zůstal ve funkci vedoucího skupiny až do roku 1979. Působil také coby sólista ve Slovenském rozhlase a vyučoval na konzervatoři. Za svoji uměleckou činnost získal řadu ocenění a to nejen od vedení Slovenské filharmonie, ale i od Svazu slovenských skladatelů. Velmi si také vážil čestného uznání, které obdržel od českotřebovské Osvětové besedy za sólové vystoupení s orchestrálním sdružením Smetana 16. ledna 1964 v našem městě.
Josef Švenk měl po odchodu z Bratislavy slíbené místo učitele hudby na LŠU. Na jeho přítomnost se těšili i v orchestrálním sdružení Smetana. Bohužel vše dopadlo jinak. Zemřel náhle (na plicní embolii) na zájezdu na Jaltě. Poslední rozloučení se zesnulým se uskutečnilo 25. září 1980 v obřadní síni českotřebovského krematoria. Na poslední cestu mu zahráli jak jeho žáci, tak kolegové z filharmonie a českotřebovská dechovka. Po obřadu byl uložen do rodinné hrobky.
Jan Skalický

Veřejný posluha Karel Skalický
Mezi rázovité českotřebovské občany náležel i starším z nás dosud poměrně dobře známý pan Karel Skalický.
Narodil se dne 25. července 1894 v Gregarově, dříve Rybenských chalupě čp. 156 ve Svatohorské ulici na Trávníku jako syn dělníka Karla Skalického a jeho manželky Anny, rozené Švenkové. V letech 1915 - 1918 prošel bojišti první světové války a to na ruské a italské frontě.
V roce 1930 se stal samostatným podnikatelem, otevřel si totiž živnost pod názvem “veřejný posluha”. Tu provozoval až do roku 1947. Předmět jeho podnikání spočíval v dovážení zásilek zboží z drážního překladiště do obchodů, cestujícím vozil zavazadla na nádraží a prováděl další podobné příležitostné posílky. K dopravě zásilek mu sloužila z bicyklu zhotovená tříkolka s úložným prostorem vpředu, s níž se neúnavně proháněl ulicemi města. Oblečen chodil ve starých nádražáckých uniformách, přepásaných vojenským opaskem a na čepici se skvěl nápis “VEŘEJNÝ SLUHA”. Aby živnost působila solidním dojmem měla i své firemní razítko, v letech druhé světové války s dvojjazyčným označením “DIENSTMANN - VEŘEJNÝ POSLUHA”. V předvánočním období roznášel svým stálým zákazníkům tímto razítkem opatřené novoročenky.
Po likvidaci firmy nastoupil dne 21. dubna 1947 do parnické Perly, kde pracoval jako dělník až do 31. července 1959. Po krátkém čase nastoupil 16. října 1959 zaměstnání u Okresní správy spojů v Ústí nad Orlicí. Jeho práce zde spočívala v tom, že na poště odebíral zásilky novin, které potom prodával ve vlacích cestujícím. Své skromné živobytí si Karel Skalický vylepšoval sběrem odpadových surovin a svozem kartónových krabic z českotřebovských prodejen. Ve sběrně surovin v Podbranské ulici býval častým hostem. Při svých cestách “za obchodem” býval doprovázen psem, nejprve černobílým voříškem Barykem, později vlčákem Aranem. Ulicemi města se pohyboval občas na jízdním kole, vylepšeném různými zvonky a vynálezy, za což si vysloužil přezdívku “vynálezce”. Jeho postava spolu s rázovitým zevnějškem často poutala pozornost okolí a tak docházelo k upomínkovému fotografování. V archivech místních sběratelů pohlednic a fotografií jsou občas k vidění snímky, zachycující pana Skalického a človíčka menšího vzrůstu ševce Frídu, působícího v suterénu domu krejčího Berana čp. 53 Na Splavě, doplněná při dolním okraji nápisem “PAT - PATACHON V Č. TŘEBOVÉ 31/7 1932". Fotografie paroduje dvojici tehdy oblíbených dánských filmových komiků na večírku česko- třebovského BOXING - KLUBU”.
Karel Skalický se v průběhu života stačil několikrát oženit a opětovně rozvést. Naposledy se oženil s Boženou Němečkovou, narozenou 28. dubna 1921, mladší o 27 let. Božena Skalická pocházela z domu čp. 220 na Parníku, kde se narodila v rodině Jana Němečka, ponocného v továrně HPS a jeho manželky Boženy, rozené Veselé z Kozlova. Božena Skalická pracovala od roku 1939 postupně v parnické textilce a v Jindrově továrně na armatury jako pomocná dělnice a uklízečka. Karel Skalický před svatbou s Boženou Němečkovou občas přespával v dnes již zbořeném Zachařově domě čp. 1328 v Litomyšlské ulici, dříve nazývaném “Wulcovna”. Po svatbě přebýval s manželkou v bývalé Markově chalupě čp. 215 v Moravské ulici za kapličkou P. Marie, později v chalupě čp. 82, která stávala na Lhotce mezi Freidlovou restaurací a budovou Kampeličky. Odtud se - již se synem Karlem - stěhovali do nouzových baráků v Benátkách, konkrétně do čp. 1642, kde pan Karel Skalický starší dne 30. prosince 1983 zemřel.
V roce 1972 zaslal Karel Skalický prezidentu republiky Ludvíku Svobodovi pozdravy z České Třebové a připojil též svou fotografii. Od prezidentské kanceláře obdržel děkovný dopis, datovaný 20. června 1972, který si pečlivě uschoval na památku.
Paní Božena Skalická, kterou jsme v ulicích našeho města mohli vídat se starým bílým kočárkem, tzv. košatinou, rovněž odvážející sběr z obchodů, se po manželově smrti přestěhovala do domu čp. 80 ve Vilách na Parníku. Zemřela dne 22. srpna 1993 v ústecké nemocnici.
Od úmrtí pana Karla Skalického letos v prosinci uplyne rovných dvacet let a v měsíci srpnu letošního roku uplynulo deset let od úmrtí paní Boženy Skalické.

Martin Šebela

Emil Plicka a jeho rodina

Emil Plicka, jeden z rázovitých třebovských občanů, se navždy zapsal do historie našeho města jako neúnavný sběrač železného šrotu, který ve svém vozíku, vždy doprovázen svými pomocníky - několika snědými dětmi - pečlivě shromažďoval a dopravoval do výkupny Sběrných surovin. Staré železo často dostával od zdejších občanů a výzva používaná při řešení problému kam s nepotřebným domácím harampádím „Dej to Plickoj!“ se ve Třebové stala svého času okřídleným rčením. Zavzpomínejme na Emila Plicku a povězme si také něco o jeho rodině!

Emil Plicka se narodil 2. února 1886 ve Vídni. Jeho maminka Marie pocházela ze známého třebovského Horčičkova rodu. Horčičkovi bydleli v zadní světnici Marklovy (později Stříbrných) chalupy čp. 328 ve Svatováclavské ulici na Trávníku. Starý pan Josef Horčička prožil dvanáct let ve vojenské službě a poté pracoval na dráze jako zámečník. Jeho o osmnáct let mladší manželka Antonie, rozená Patočková z Pardubic, byla ženou na Trávníku velice váženou. Mnohý ze sousedů, jemuž pošta doručila nějakou úřední listinu, se na ni obrátil se žádostí o vysvětlení jejího obsahu. Na Josefa Horčičku zavzpomínal ve svých Pamětech ing. Eduard Stříbrný: „Starý Horčička šel jednou ke zpovědi a vrátil se od ní jako docela jiný člověk. Nechal si narůst dlouhé vlasy a vousy, vypadal jako prorok, a do nejdelší smrti ho nikdo neslyšel promluvit“.

V roce 1906 Antonie Horčičková obdržela živnostenský list na „obchod střižním zbožím, hračkami a šicími stroji“ se sídlem v domě čp. 17 na náměstí (později Kašťákově), kam se také rodina přestěhovala. Obchod zde převzala po Františku Sodomkovi, strýci hudebního skladatele Bohuslava Leopolda.

Horčičkovi přivedli na svět tři děti. Syn Josef se po studiích na učitelském ústavu stal ředitelem škol v České Třebové, spisovatelem a autorem řady školních učebnic a odborných publikací. Druhý Horčičkův syn, Antonín, si v domě čp. 67 v Hýblově ulici, později v domě čp. 76 na rohu Hýblovy ulice a náměstí otevřel textilní obchod. Třetí ze sourozenců, dcera Marie, se provdala za Františka Plicku, narozeného ve Vítově u Slaného, vyučeného zámečníka. Cesta za chlebem přivedla Františka Plicku do Vídně, kde se oženil a stal se otcem tří synů. Po čase ovdověl a oženil se po druhé s již vzpomenutou Marií Horčičkovou, s níž přivedl na svět dcerku, která však zemřela v dětském věku. Později přibyli ještě čtyři synové - Ladislav, Emil, Karel a Richard. Aby zajistili obživu početné rodiny vybudovali Plickovi v jedenáctém vídeňském okrese na svoji dobu moderní prádelnu. V roce 1900 se Plickovi přestěhovali do České Třebové. Zde si Marie Plicková otevřela „prodej střižního zboží a hraček“ v domě čp. 67 v Hýblově ulici. Dne 15. června 1908 zemřela náhle její matka Antonie Horčičková a Marie Plicková svůj krám přestěhovala do bývalého uvolněného matčina obchodu v domě čp. 17 na náměstí. V roce 1909 obdržela živnostenský list s novou adresou firmy. Uvolněné krámské prostory v čp. 67 v Hýblově ulici si pronajal její bratr Antonín Horčička.

Dva z Plickových synů se stali učiteli. Ladislav po absolvování učitelského ústavu od roku 1918 působil na Slovensku, kde napsal a vydal několik učebnic. Karel se vedle pedagogické činnosti věnoval hudbě a stal se jedním z našich nejpřednějších fotografů a milovníkem, sběratelem a znalcem slovenského folklóru. Z této oblasti jeho zájmů vzešly vysoce hodnocené filmy „Zem spieva“ a „Janošík“, zachycující tvář Slovenska po vytvoření republiky s jeho přírodnímu krásami i bohatstvím lidových obyčejů, krojů, tanců a písní. Jeho fotografické publikace „Praha ve fotografii“, „Pražský hrad ve fotografii“, „TGM ve fotografii“ a další jsou i dnes po mnoha desetiletích obdivovány a ještě dlouho nebudou překonány.

Třetí z bratrů, Richard, se zabýval kranioskopií (frenologií), vědou, která z velikosti a formy lidské lebky odvozuje charakter a duševní vlohy člověka. Na toto téma napsal i odbornou knihu s názvem „Kranioskopie“ a také veřejně přednášel. Za první světové války se dle vyprávění dostal k cizinecké legii. Po roce 1930 se ve světě ztratil zcela beze stopy.

Čtvrtý Plickův syn, Emil, převzal po matce již zavedený obchod a po čase jej přemístil z čp. 17 do Kašparova domu čp. 460 v Moravské ulici. Zde prodával mj. střižní zboží, hračky, zástěry obuv. V roce 1923 získal ještě v čp. 17 na náměstí živnostenský list na „komisionářství obchodu obuví“. Obchod rozšířil o výrobu sukní a zástěr. Ve svém závodě zaměstnával šest šiček. V krámě prodával spolu s praktikantkou.

Bydliště nalezl Karel Plicka ve Štarmanově domě čp. 206 v Moravské ulici. V posledních letech života pobýval v prvním poschodí Dolníčkova (dříve Bittnerova) domu čp. 807 v Sadové ulici. Oženil se s Marií, rozenou Bednářovou, narozenou 4. září 1887 v Záchlumí. Po její smrti dne 6. listopadu 1956 se počátkem následujícího roku k Emilu Plickovi nastěhovala vdova Albína Topičová, která až do své smrti v roce 1968 pečovala o jeho domácnost. Z domu čp. 807 se Emil Plicka na sklonku života přestěhoval do prvního poschodí Kudlíkova domu čp. 1139 v téže ulici.

V době, kdy žil zcela osamělý, docházel čas od času na obědy ke svým známým. Při svých pochůzkách městem chodil vždy stejně oblečený - v klobouku, dlouhém černém kabátě a s šátkem uvázaným kolem krku. Svoji „kořist“, staré železo, skladoval pod okny Dolníčkova domu, takže dvorek býval mnohdy zcela zaplněný. Pronajal si také dřevěnou kůlnu pod náhonem Fialova mlýna. Teprve po zaplnění svého „meziskladu“ odvážel šrot do Sběrných surovin. Jeho pozornosti neunikl ten nejmenší odložený kousek kovového odpadu. Jednou takhle zahlédl a se svými pomocníky hbitě na vozík naložil ve Smetanově ulici na chodníku plynovou bombu, kterou si její majitel pan Vaňous nechal krátce stát před domem. Ve slabé chvilce se Emil Plicka svěřil známým: „Nejraději mám kuchyňské sporáky. Je to samý šamot, je to hodně těžký, ale důležité je, aby to prošlo váhou“.

Typické pro Emila Plicku bylo, že rád mluvil ve verších. Dodnes je mezi pamětníky známý jeho pozdrav „Nazdar bratře, tak se ti to natře v prvním patře“ či odpověď na otázku náhodně potkaného známého „Jak se máte, pane Plicka?“ hbitě odvětil „Stojí to za ….., jako loni pod jabloní“. Výjimkou nebylo ani zasalutování se slovním doprovodem „lištum, pištum, kobilištum“.

Emil Plicka zemřel 9. prosince 1973 v žambereckém sanatoriu. Od jeho úmrtí uplyne letos v prosinci rovných třicet let.

Posledního rozloučení ve zdejším krematoriu se zúčastnil i Emilův bratr, profesor Karel Plicka. Po skončení obřadu se několika přítomným známým svěřil, jak na něj zapůsobil hudební doprovod ve smuteční síni: „To nebyl obřad, to byl koncert!“ Tak se dostalo třebovským hudebníkům uznání z úst nejpovolanějších.

Martin Šebela

Čas běží pro každého: Josef Hubálek - 75 let
Jsou lidé, kteří když nic neničí, tak nejsou spokojeni. Jejich protipólem jsou lidé, kteří trpělivě opravují, co vandalové zničí a navíc prospěšná práce a vytváření nových hodnot je jim potěšením. Jedním z těchto “protipólových” občanů města je pan Josef Hubálek.
Trpělivě znovu a znovu opravuje v Javorce mechanické hračky, kolotoč a houpačky, které jsou soustavně poškozovány. Známá je také jeho dlouholetá práce v depozitáři městského muzea. Buďme mu vděčni za věrné ztvárnění rázovitých chalup na modelu staré čtvrti Trávník, právě tak jako modelu nejstarší třebovské čtvrti U kostelíčka. Pan Hubálek mile překvapil i ty Třebováky, kteří přijeli po mnoha letech domů. Vzpomínám si, že jednoho sobotního večera jsme besedovali nad modelem starého Trávníku přes dvě hodiny s třebovskými rodáky, kteří přijeli z Anglie. Ve výčtu vlastností Josefa Hubálka bych neměl zapomenout na ty, které mnoha lidem chybí: skromnost, tolerance, slušnost, svědomitost, ochota vždy pomoci druhým a také jeho svérázný smysl pro humor.
Pane Hubálku, v prosinci slavíte svoje významné životní jubileum a my všichni současní i minulí spolupracovníci Městského muzea Vám do dalších let přejeme upřímně především pevné zdraví a životní pohodu. JPa