Českotřebovské kalendárium na leden 2003

Galerie elity města

Před časem vznikl v české televizi cyklus pořadů „GEN“ – galerie elity národ. Je to zajímavý cyklus, který zachycuje osudy řady zajímavých lidí, kteří hodně přispěli k tomu, aby zvýšili naše české národní sebevědomí. Domnívám se, že mnoho podobných lidí také máme ve svém městě, také  přispěli podstatně více než ostatní k tomu, aby Česká Třebová  nebyla ve všem poslední, aby nebyla šedá a nevýrazná.  Jiní zase proslavili město jako zdejší rodáci. Zvolili sice cestu samostatnou, ale dosáhli v naší zemi i ve světě velkého uznání  a navíc se ke svému městu stále hlásí. O takové Třebováky se zajímáme již řadu let a zmiňujeme se o nich v našem „českotřebovském kalendáriu“  nebo v dalších článcích. Pro ně jsme od počátku nového ročníku 2003  připravili novou rubriku nazvanou „GEM – galerie elity města“ a budeme se ji snažit naplňovat zajímavými příběhy lidí, kteří v České Třebové něco znamenali a také stále  znamenají….

František Redl  slovenský a pak i český učitel, který prožil v České Třebové většinu svého života

Není českořebovským  rodákem (narodil se vlastně v zahraničí, v české rodině ve Vídn), ale v České Třebové prožil většinu svého života  a letos 4. ledna oslaví neuvěřitelnou devadesátku. František Redl nyní bydlí v červeňáku, kam jsem za ním přišel  s gratulací s gratulací k nadcházejícímu krásnému  a cennému životnímu jubileu.

Jak dlouho jste žil ve Vídni, jaké jste měl dětství? „Rodiče byli rodem z Moravy a poznali se v české společnosti ve Vídni, vždy se hlásili k české národnosti, i když měli rakouské státní občanství, navštěvovali české spolky a já od 7 let pilně chodil do Sokola. Vídeň XV. Mimo tří let německé obecné školy mám další vzdělání s českým jazykem vyučovacím, navštěvoval jsem soukromou reálku spolku Komenský s právem veřejnosti. Abych mohl působit i Čechách, složil sjem po maturitě ještě na československém velvyslanectví ve Vídni „nostrifikační zkoušku z filozofie a čsl. vlastivědy“. (Tehdy byl velvyslancem pan Hugo Vavrečka, dědeček prezidenta Václava Havla.) Potom jsem se připravoval na doplňovací učitelskou maturitu ve Znojmě.“ 

Tam začala na začátku třicátých let Vaše učitelská dráha…. „Byla dlouhá a zajímavá“, pokračuje František Redl. „Poprvé jsem byl ustanoven  výpomocným učitelem až v Malé Poljaně u Medzilaborců, poté v Košicích, Prešově a ve Šťiavniku u Velké Bytče. Mezi tím jsem úspěšně složil zkoušku učitelské způsobilosti na slovenském učitelském ústavu v Prešově.To bylo ještě před vojenskou prezenční službou. Z vojny jsem se vrátil opět do Bukovce u Košic. Tam mne v roce 1938 zastihla i mobilizace.  Musel jsem tedy odejít k babičce na Moravu „pretože som bol Čech“….

A jak jste se dostal k nám do České Třebové?

„Po návratu na Moravu jsem sice neučil, ale dostával jsem plat jako dočasný učitel. Na mou žádost u ministerstva školství jsem byl ustanoven učitelem na obecné škole v Parníku u České Třebové a to 14. března 1939. Potom jsem ale učil i v Dolní Dobrouči a pak i jako odborný učitel v Dolní Čermné.. Pak přišlo totální nasazení , naštěstí v jen „Protektorátu“. Po válce jsem učil ve Třebové, vlastně n Parníku trvale až od roku 1950, předtím jsem působil ještě v Moravské Chrastové.  To zde již bydlela moje manželka  se synem Radkem, dcera Vlasta se narodila později. V šedesátých letech jsem byl ředitelem základní školy v Nádražní ulici, ale jen do normalizace. Pro nesouhlas s politikou KSČ, podpis rezoluce proti „vstupu spřátelených vojsk“ a řadu dalších prohřešků jsem byl zbaven všech funkcí a doučil do důchodu zbývající 3 roky jako učitel.“

Ale do školy jste se ještě vrátil? „Ne hned. Po odchodu do důchodu jsem pak nemohl ani zastupovat chybějící učitele třeba matematiky nebo i němčiny, přestože chyběli a bylo to velmi potřeba. Žádný z tehdejších ředitelů si nechtěl spoluprací se mnou pokazit kádrový profil. Já se však práci nevyhýbal a tak jsem pracoval třeba přes dva roky v expedici ve zdejší sodovkárně. Teprve od roku 78 jsem byl opět zván na zástupu do škol, normalizace poněkud povolila, poněkud se změnilo vedení. Byl jsem opět šťastný mezi „svými žáky“.

Ani dále v důchodu jste  nezaložil ruce do klína, znám Vás třeba jako agilního funkcionáře Svazu důchodců ČR.

„Ano. Již v roce 1990 jsem spolu s Břetislavem Bláhou založil zdejší první organizaci důchodců a byl i jejím předsedou, později místopředsedou. Snažím se uchovat si svou duševní čilost a snažím se i účelně odpočívat.

Mohl byste říci své životní krédo?

„Snažil jsem se vždy žít čestně a slušně, abych se mohl každému podívat do očí. Mrzí mne, že je dnešní doba plná podvodů a vidím, že se do ní vlastně nehodím. Snažím se však, abych nebyl svému okolí na obtíž a být stále aktivní. Mě;l jsem v životě po změně režimu možnost „výhodně“ emigrovat do Rakouska jak po roce 1948 i 1968, snadno bych tam našel vhodné zázemí, ale nikdy mne nenapadlo to provést, i když to asi negativně ovlivnilo ekonomické podmínky mé rodiny. Cítil jsem, že patřím sem do vlasti svých rodičů.

Quido Tomáš KOCIAN ( 7.3. 1874 – 3.1. 1928 ) – 75 let od úmrtí

Narodil se v Ústí nad Orlicí v rodině soukeníka Romana Kociana. Vrozený umělecký talent postupně rozvíjel na odborné sochařské a kamenické škole v Hořicích, umělecko –

průmyslové škole a Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho snem byla pedagogická činnost na AVU v Praze, ale ten se nikdy neuskutečnil. V letech 1906 až 1927 učil figurativnímu  modelování na odborné sochařsko – kamenické škole v Hořicích. Vedle svého povolání se také věnoval vlastní tvorbě. Vytvořil celou řadu plastik – návrhů pomníků, portrétů, reliéfů i volných plastik. Předčasné penzionování jej tak rozrušilo, že zemřel záchvatem mrtvice.      Socha Šárky, která se dnes nachází v městském parku Javorka vznikla v letech 1909 až 1911. Zhotovili ji žáci sochařské školy v Hořicích podle modelu svého profesora Quido Kociana. Je z pískovce a celá práce trvala 518 hodin.

Emil MIKOLECKÝ ( 21.3. 1907 – 5.1. 1988 ) – 15 let od úmrtí

Narodil se ve Vídni. Krátce na to se rodina přestěhovala do České Třebové, kde bydlela v chalupě čp. 292 v Riegrově ulici. Dnes zde stojí vysoký rohový dům s prodejnou  Klenoty. V České Třebové vystudoval reálku a v Čáslavi učitelský ústav. Učitelskou dráhu započal na Žamberecku, učil i na Litomyšlsku a Poličsku, na měšťanskou školu v našem městě přišel z nacisty obsazeného Lanškrounska, z Horní Čermné.      Byl činným v Orchestrálním sdružení Smetana, kde sedával u partu druhých houslí, v pěveckém spolku Bendl i v kulturní komisi MěstNV. Jedenáct let působil i jako městský kronikář, pracoval v městské knihovně. Snad nejvíce pro město vykonal ve funkci správce muzea. Organizoval výstavy, přednášel, publikoval, doplňoval sbírky o nové předměty, pomáhal muzejním badatelům a studentům při zajišťování vlastivědného materiálu. Muzejní práci opustil až ze zdravotních důvodů.

Ing. Josef POŠTULKA  narozen 6.1. 1923 – 80 let

Narodil se v českotřebovské železničářské rodině. Jako absolvent gymnázia v místě rodiště pokračoval ve studiu na fakultách inženýrského stavitelství v Bratislavě a Darstadtu. Po úspěšném zakončení vysokoškolských studií nastoupil nejprve do Stavoprojektu Bratislava, kde pracoval plných 18 let ve funkci projektanta konstrukcí. Další zaměstnání absolvoval v družstvu Expertia a v projektovém ústavu kultury Bratislava. Coby všestranný projektant navrhoval stavby z oceli, betonu i dřeva. Realizoval např. haly ve Snině, velkogaráže v Bratislavě, Žilině, Ostravě a Plzni, věžové domy v Bratislavě. Je také autorem Domu odborů v Bratislavě. Řada jeho staveb stojí i v zahraničí ( Čína, Afganistán, Maďarsko, Rakousko, Německo). Je autorem sedmi široce uplatněných vynálezů,  mezi kterými je nejznámější především vynález kruhové lanové střechy bez středního prstence, který uskutečnil na desítkách staveb po celém světě. Připomeňme si alespoň olympijský stadion v Mnichově. Pro Českou Třebovou připravil projekt rekonstrukce domu čp. 11 pro městské muzeum včetně přístavby.

MUDr. František RYBIČKA ( 8.1. 1813 – 17.3. 1890 ) – 190 let od narození

Byl nejmladším synem českotřebovského pláteníka Josefa Rybičky. Ve svém rodišti navštěvoval ještě nejstarší dřevěnou školu u bývalé kostnice blízko kostela a také tzv. „ starou školu“ v domě čp. 11 ( Gzílův dům ). Gymnazijní studia, podle posledních výzkumů, vykonával ve Vídni, Litomyšli, Příboře a Kroměříži. Kde dokončil filosofii, nutnou k dalšímu studiu medicíny na univerzitě, není do dnešních dnů známo ( první rok absolvoval ve Vídni ). Lékařství studoval v Praze a ve Vídni, kde promoval v roce 1838.   Po ukončení studií se usadil v České Třebové. Původně žil ve vnitřním městě, později si postavil malý domek na úpatí kopce Jelenice. Vedle svého povolání lékaře se věnoval studiu přírodních věd, literatuře a také veřejné činnosti. V březnu 1848 se stal prvním konstitučním voleným starostou města. Úřad zastával do září 1850. Pracoval ve funkci starosty Sokola, předsedy Občanské besedy a Občanské záložny. Působil ve čtenářském a zpěváckém spolku, patřil k prvním divadelním ochotníkům. V roce 1872 se zasloužil o postavení akciového pivovaru v České Třebové. Do tohoto podniku dal téměř všechny své úspory, o které později přišel. To také byla jedna z příčin j eho dobrovolného odchodu ze života. Jan Skalický

80 let pěveckého sboru Bendl v České Třebové

Začíná rok 2003 a s ním si připomínáme opět řadu kulatých výročí. Jedno z nich připadá již na měsíc leden. Před 80 lety – 9. ledna 1923  se uskutečnila Valná hromada tehdejšího pěveckého kroužku železničářů, který se začal pod vedením Jindřicha Pravečka postupně rozšiřovat i o další členy bez ohledu na zaměstnání. Sbor rostl co do množství i do kvality a ustavil se jako samostatný spolek podle stanov Pěvecké obce československé v Praze. Na zmíněné valné hromadě sbor přijal jméno jednoho z nejplodnějších skladatelů sborových skladeb tehdejší doby – Karla Bendla. Prvním předsedou spolku se stal František  Podvala, který tuto funkci zastával celých třicet let. Do řad Bendla, který byl nejdříve mužským sborem, se připojil i ženský sbor, který vedla a dirigovala Eva Hubálková a František Kitzberger. Vedoucím dirigentem spolku byl Jindřich Praveček. Pod jeho vedením sbor rychle vzkvétal a svou úrovní patřil k nejlepším ve východních Čechách….

O historii spolku, dlouhé nyní již několik desetiletí, byla napsána řada článků a několik almanachů. Důležité je, že pěvecký sbor Bendl dodnes zpívá a navíc moc dobře, že spolupracuje s dalšími českými a moravskými předními sbory a chystá další bohatý program.

 Obraťme proto nyní pozornost  na Bendl z jiné stránky. Mezi dokumenty svého otce jsem našel zajímavou vzpomínku na dobu první republiky, na působení Jindřicha Pravečka v Bendlu. Pokud vím, tak dosud nebyla otištěna, snad jen čtena na dříve populárních „Zlatých hodinkách Bendla“, které se pravidelně konaly např. v kavárně hotelu Padevět…  Na snímku Bendl na koncertu dne 23. 11. 2002 v kostele sv. Jakuba. -mm-

Jak jsem se stal členem Bendla .

Roku 1933 jsem pravidelně jezdil ze svého působiště na státní menšinové škole u Poličky na neděli k rodičům do České Třebové. Jednoho sobotního odpoledne jsem s kufrem došel z nádraží na náměstí, kudy právě procházel pohřební průvod. Preislerova městská kapela hrála smuteční pochod a v podloubí, kde jsem se zastavil, na chodníku a na volném prostranství se všude tísnilo množství přihlížejících zvědavců.

Pojednou ze skupiny pohřebních zpěváků vystoupil sbormistr Jindřich Praveček a snažil se mě všemožně na sebe upozornit. Nerozuměl jsem jeho gestům a tak zamířil přímo ke mně, vzal mě přátelsky pod paži a odvedl mne mezi zpěváky a zpěvačky.  Požádal mne, abych jim pomohl zpívat, že jim chybí druhý tenor a nad otevřeným hrobem mají na programu píseň dle Beethovenovy sonáty na slova Šmilovského. Slíbil, že mě melodii naučí po cestě než dojdeme na hřbitov.

Co mně zbývalo, než se podvolit. Nemohl jsem pomoc učiteli Pravečkovi odepřít. Znali jsme se dobře, byl to můj učitel zpěvu na státní reálce v letech 1923-24 a byl dirigentem ústavního orchestru, který po řadě let opět obnovil svoji činnost, když se studenty nacvičoval Hausmanovu předehru „Paličova dcera“. A tak cestou z náměstí s kufrem v ruce jsem kráčel po Pravečkově boku přes Skuhrovský most a po Zámostí směrem ke hřbitovu. Když muzikanti dohráli další smuteční pochod, Praveček se ke mně sklonil, polohlasně předzpěvoval a já po něm opakoval: „Anděl lásky svaté vlá, v modré vlasti zlatých hvězd, tam ach zaleť duše má, tam pro rány balzám jest…“

V přestávce, když muzikanti cestou do kopce po Hřbitovní ulici přestali hrát, jsme spolu nápěv písně dolaďovali, zatímco já přendával z ruky do ruky svůj cestovní kufr, který se mi zdál už moc těžký a nepohodlný. Když jsme došli k vznosné bráně hřbitova a funebráci přenesli rakev z pohřebního vozu na máry, znal jsem už Beethovenovu píseň nazpaměť. Skladbu jsme i bez zkoušky v kolektivu zpěváků zapěli dobře a sbormistr Praveček mi pak vřele děkoval za ochotu. A jako vyznamenání mi nabídl členství v pěveckém sboru Bendl a volné místo v tenoru, protože jsem mu v nouzi pomohl. Letos v červnu tomu bude už 50 let… (Emil Mikolecký, 1983) 

Bendl slaví 80 let činnosti

V prvních dnech nového roku 2003 si připomínáme 80. výročí zahájení činnosti pěveckého sboru Bendl. Připomeňme si nyní některé okamžiky z historie spolku. Na 1. fotografii je pěvecký sbor Bendl v roce 1972 při zkoušce na koncert uspořádaném na počest 50. výročí založení spolku.  Na fotografii jsou zleva v první řadě dirigent sboru prof. Miroslav Chudý, Marie Voleská, p.uč. Ludmila Paseková, Vlasta Přívratská, Marie Blodíková, Vojtěška Vohralíková, prof. Jaroslava Víšová, prof. A. Čermáková, p. Vaněčková, Anděla Kubelková, předsedkyně Bendla, uč. Věra Ročková. Zleva druhá řada: p. uč.  M. Malichová, pí. Duspivová, p. uč. Hrušová,  pí. Preislerová,  M. Vacníková, pí Lipenská, Eva Demlová, prof. Hana Foitová, p. Dušová,  prof. Slavíková, p. uč. Božena Rybková, p. uč. Věra Marešová - Sisrová, pí Langová, pí. Domlátilová - Matyášová, pí Bednářová. Třetí řada zleva: Ant. Přívratský, p. Borýsek, Jiří Mazánek, Emil Vydra, Ing. Bohuslav Lang, Emil Mikolecký, p. Bohuňopvský, Hubert Vencl, Miroslav tesař, p. Nádvorník, p. Umlauf, p. Siegl, p. Pavliš, Bohuslav Lána, Josef Chudý, ?, p. uč. Josef Chudý ml., ing. Zdeněk.Lang, ?,  p. Bednář. (jména podle záznamu na zadní straně fotografie)

Na druhé fotografii představujeme členy spolku Bendl při oslavě 80. narozenin členky sboru p. Vaněčkové v českotřebovském Domově důchodců. Na snímku v popředí paní Vaněčková, dále Hubert Vencl, Josef Chudý st., prof. Miroslav Chudý,  p. Gottfried, Vojtěška Vohralíková, Hana Venclová, p. Pelclová, věra Štěpániková, Věra Marešová - Sisrová.