Českotřebovské kalendárium na únor 2004

Plk. Otakar Doležal (* 14. 9. 1913  † 19. 1. 1994)

Ke známým českotřebovským občanům náležel zdejší rodák plukovník Otakar Doležal. Světlo světa spatřil za asistence porodní báby Marie Hubkové dne 14. září 1913 v domě čp. 903 v Bezděkově. Jeho otec, podstrojvůdce státní dráhy Ladislav Doležal, pocházel z dnes již zbořené chalupy čp. 392 naproti brodu  přes řeku v Bezděkově. Matka Františka, rozená Ponykálková, přišla do Třebové z Lukavice. Ve třinácti letech osiřela a živila se jako služebná. Jejím posledním zaměstnáním bylo místo kuchařky v domě čp. 74 v Hýblově ulici v rodině obchodníka Otto Rybičky. Jeho manželka, Eugenie Zora Rybičková, se proto stala malému Otakaru Doležalovi kmotrou, stejně jako jeho sestře Eugenii, která po své kmotře dostala i křestní jméno. Po obecné a měšťanské škole v rodném městě zahájil mladý Otakar v roce 1928 studium na obchodní akademii v Hradci Králové. Až do maturity v roce 1932 pobýval v hradeckém, katolickém internátu při biskupském klášteře Borromaeum.

Dne 19. července 1934 nastoupil základní vojenskou službu u pěšího pluku 30 Aloise Jiráska ve Vysokém Mýtě. A právě tehdy se mladý Otakar rozhodl pro trvalou službu v zeleném stejnokroji a stal se vojákem z povolání. Během základní služby absolvoval školu pro důstojníky pěchoty v záloze a kurs pro důstojníky hospodářské služby v záloze. Po ukončení prezenční služby působil krátce u pěšího pluku 37 v Levoči. Poté nastoupil k dalšímu studiu do školy pro důstojníky hospodářské služby z povolání.  Po jejím dokončení v roce 1937 byl jmenován důstojníkem hospodářské služby v hodnosti poručíka u pěšího pluku 32 „Gardského“ se sídlem střídavě v Košicích, Prešově, Popradu a Muráni.    

Po rozpuštění armády v roce 1938 se navrátil zpět do Čech, aby nastoupil místo úředníka u Městského úřadu v Plzni. Odtud přešel v roce 1940 na vlastní žádost na Městský úřad v České Třebové, kde začal pracovat jako městský účetní elév. Dne 31. prosince 1940 dovršil předepsanou tříletou čekatelskou dobu v úřednické kategorii a proto byl 1. ledna 1941 ustanoven definitivním obecním úředníkem - městským účetním adjunktem. Dne 10. listopadu 1941 nastoupil z rozhodnutí obecní správní komise do správního oddělení městského úřadu, kde setrval až do květnových dnů roku 1945. Dne 5. května 1945 se Otakar Doležal stal členem právě utvořeného strážního oddílu, odkud byl v červenci téhož roku převelen do Žamberka. Následovala další služební místa - Rychnov n. K., Chrudim, Votice, Český Krumlov, Opava, Turnov a  Mladá Boleslav. Dne 30. listopadu 1958 byl Otakar Doležal propuštěn z armády do zálohy. Hlavním důvodem měla být skutečnost, že po dobu svých královéhradeckých studií byl vychováván „v lidoveckém duchu“.

Otakar Doležal byl nucen proti své vůli svléknout vojenský stejnokroj, který podle svých slov považoval za „součást občanské cti“ a v roce 1958 nastoupil do částečného výsluhového důchodu ve výši 892,- Kčs měsíčně. Od 1. ledna 1964 pobíral pouze příspěvek za službu v částce 380,- Kčs měsíčně. Vojenská služba byla pro Otakara Doležala vším a proto v roce 1958 hned po svém propuštění do zálohy byl na vlastní žádost přijat jako občanský pracovník u Okruhového skladu výstroje v Jaroměři a tak se mohl i nadále pohybovat ve vojenském prostředí. Později pracoval na výstrojním oddělení dělostřelecké divize v Mladé Boleslavi, Novém Městě nad Metují a u VÚ 7370 ve Vysokém Mýtě, kam jako administrativní pracovník z České Třebové denně dojížděl. Posledním pracovním místem před odchodem do důchodu byla kasárna Hůrka v Pardubicích.

Otakar Doležal zůstal po celý život svobodným. V České Třebové žil v Klejchově domě čp. 1100 ve Dvořákově ulici a své poslední bydliště nalezl po výstavbě sídliště Křib v prvním patře domu čp. 1814. V ulicích města jsme pana Doležala vídali vždy s vlídným úsměvem ve tváři a to i přes skutečnost, že vynucený odchod z armády značně změnil jeho život. Nejprve došlo k finančnímu poškození, ale nejvíce jej rmoutila skutečnost, že armáda, jíž zasvětil svá nejlepší léta,  se k němu zachovala vpravdě macešsky. Po roce 1989 zažádal plk. Otakar Doležal o rehabilitaci. Té se mu dostalo dne 29. dubna 1992, kdy mu Federální ministerstvo obrany vystavilo rehabilitační list, podepsaný tehdejším ministrem Lubošem Dobrovským.

Plk. Otakar Doležal zemřel dne 19. ledna 1994 ve věku osmdesáti let. V lednu letošního roku jsme si připomněli 10. výročí jeho úmrtí a dne 14. září 2003 uplynulo rovných devadesát let od jeho narození.  Martin Šebela

Jaroslav KRÁSA ( 7.2. 1924 – 17.12. 1995 ) – nedožitých 80 let

Narodil se v České Třebové a tomuto městu zůstal věrný po celý život. Vyrůstal v domku čp. 185 Na Splavě. Když se oženil, bydlel v ulici Felixova 1729. Do domku rodičů se později vrátil a tady prožil poslední roky života. Po dokončení gymnázia studoval na mistrovské škole v Litomyšli, kam denně dojížděl na kole. Potom až do odchodu do důchodu byl zaměstnán v Tesle Lanškroun jako konstruktér nástrojů.

Ve volném čase sportoval ( fotbal, hokej, tenis ), řadu let trénoval českotřebovské fotbalisty, až je přivedl roku 1958 do divize. Působil také v okresní a krajské trenérské radě, dokonce jej pověřili funkcí vedoucího juniorů ČSR. Od raného mládí se také věnoval skautskému hnutí, kde byl znám pod jménem Jim. Během let absolvoval Ústřední lesní školu a stal se instruktorem v rádcovských kurzech. Při druhé a třetí obnově Junáka v letech 1968 a 1990 byl iniciátorem vzniku střediska Javor a stal se jeho střediskovým vedoucím. Od roku 1991 pracoval v okresní radě Junáka. Je nositelem řady skautských vyznamenání např. Řádu junácké lilie v trojlístku za mimořádné zásluhy a obětavou práci ve službě vlasti a ve skautském hnutí. Byl také vášnivým fotografem, čtenářem a sběratelem knih, měl rád výtvarné umění. Jezdil na trampské srazy po celé republice, byl v kontaktu s trampy – řezbáři, jejichž výstavy každoročně navštěvoval a fotograficky dokumentoval.

Dvojí výročí Františka NAVARY ( 27.5. 1904 – 16.2. 1989 )

Jeho matka Cecilie Záleská byla porodní asistentkou, která pomáhala na svět několika generacím českotřebovských rodáků. Sestra Eliška, provdaná za ing. Bartáka, pracovala téměř celý život jako dětská lékařka. Po absolvování nižší reálky v České Třebové se vyučil uměleckým knihařem. Vedle vazby knih byla jeho specialitou výroba kožených kazet, tzv. šperkovnic a paspart. Jejich odběrateli byli mimo jiných výtvarníci zvučných jmen, jako Ludmila Jiřincová, Vojtěch Sedláček, Alois Moravec, Jaroslav Grus, Karel Jan Sigmund, František Emler ….Většina z nich byla také jeho blízkými přáteli. V mládí hrál ochotnické divadlo, odkud přešel na divadlo loutkové. Kdo by ze starší generace neznal jeho kašpárka Javorníčka a loutkové divadlo v junáckém domově v parku Javorka. Po jeho zrušení založil nový soubor při Komunálních službách s novými mladými členy. Měl ještě další zájmy. Miloval zpěv i hudbu a patřil mezi pravidelné návštěvníky koncertů vážné hudby. Organizoval vydávání českotřebovských kalendářů, od roku 1927 byl vydavatelem prvních čtyř ročníků regionálního čtrnáctideníku Náš kraj.

Od mládí jej přitahovala příroda a s tím související skauting. Za zásluhy o rozvoj skautingu byl 1. srpna 1970 v Praze jmenován doživotním členem legendárního Svojsíkova oddílu. Českotřebovští junáci na Františka Navaru také nezapomněli. Jeho jméno nese od 9. května  1999 nový junácký domov pod Horami. Od narození českotřebovského rodáka Františka Navary uplyne letos v květnu 100 let a 15 let již není mezi námi.

Jindřich PRAVEČEK starší ( 1.3. 1885 – 11.2. 1969 ) – 35 let od úmrtí

Byl mimořádně činným hudebníkem, skladatelem, pedagogem a organizátorem kulturních akcí, hlavně na Českotřebovsku.      Narodil se v obci Hroby u Tábora jako nejmladší ze šesti dětí Matěje Pravečka a jeho ženy Anny, rozené Vackové. Jejich sňatkem se propojily dva významné učitelské a muzikantské rody z Jižních Čech. Křestní jméno obdržel pravděpodobně po svém strýci, klavírním virtuosovi Jindřichu Vackovi. Vystudoval učitelský ústav v Soběslavi a stal se učitelem. Později si ještě doplnil hudební vzdělání studiem skladby u G. Rooba ( 1928- 1933) v Praze.

Učit začal v Osíku u Litomyšle, následovala Čermná, Bystřec a Výprachtice, kde setrval plných 13 let. Ve Výprachtické škole vyučoval literární předměty a zpěv, vedl třicetičlenný žákovský orchestr a pěvecký sbor.Vedle svého povolání pracoval jako jednatel Národní jednoty severočeské, režisér divadla, knihovník a funkcionář Sokola, který spoluzakládal. S ředitelem K.O. Hubálkem pořádal vzdělávací besídky pro mládež i dospělé, založil Pravečkovo smyčcové kvarteto. Ve Výprachticích se také oženil s dcerou poštmistra Vincence Chaloupka – Annou.

Do České Třebové přišel s rodinou v roce 1920. Hlavním důvodem byla snaha zajistit pro své tři děti – Jindřicha, Blaženu a Libuši lepší možnosti vzdělání. Učil na chlapecké, později dívčí škole. Současně vyučoval zpěvu a hudební výchově na státní reálce ( 1920 – 1940 ). Zde také řídil studentský sbor čítající až 250 členů a třicetičlenný orchestr. Ihned se angažoval v hudebním spolku Smetana ( 1920 – 1945 ), řídil pěvecký sbor Bendl ( 1923 – 1948 ) a pěvecký spolek železničářů ( 1921 – 1923 ). Upravil některé národní písně, napsal řadu hodnotných skladeb sborových i orchestrálních, církevních, komorních pro smyčcový kvartet a k tělocvičným vystoupením. Dále písně a kantátu Slavný den. Některé sbory vysílal Československý rozhlas, větší množství chrámových skladeb bylo provedeno v chrámu sv. Jakuba v České Třebové. Přispíval do Hudebního zpravodaje, Východočeského obzoru, Východu aj. Je spoluautorem publikace Česká Třebová ( vydala M. Ondříčková, Pardubice, 1934 ).

Byl členem Svazu čs. skladatelů, držitelem Čestného granátového odznaku a historické medaile Pěvecké obce československé, čestným členem orlickoústecké Cecilské hudební jednoty a jiných ocenění. Poslední roky svého života prožil u dcery v Hradci Králové, kde také zemřel.

Rudolf VEJRYCH ( 18.1. 1882 – 18.2. 1939 ) – 65 let od úmrtí

Jeho matkou byla literárně nadaná Josefa Vejrychová. Měl ještě dva sourozence – Elu, první choť známého malíře Maxe Švabinského a Karla, uznávaného pianistu a hudebního pedagoga. Narodil se v Podmoklech u Děčína, ale rájem jeho mládí byla příroda kolem vesničky Kozlov u České Třebové. Ta měla spolu s Maxem Švabinským největší vliv na mladého a vnímavého chlapce – stát se malířem. V roce 1897 nastoupil na pražskou uměleckoprůmyslovou školu ( profesoři Jenewein, E.K. Liška, J. Preisler ), kterou ale nedokončil. Po absolvování třetího ročníku přestoupil do speciálky Maxe Pirnera na Akademii výtvarných umění.

Byl pohotovým portrétistou, krajinářem, figuralistou, malířem zátiší, městských vedut a interiérů. Práce vystavované od roku 1905 na výstavách Krasoumné jednoty v Rudolfínu vynesly autorovi Hlávkovo stipendium na pobyt v Paříži. Poučení francouzskou malbou je ale patrné až v pozdějším období jeho tvorby. V roce 1918 převzal po zesnulém malíři Karlu Raškovi ateliér v Mánesově ulici čp. 30 i se soukromou kreslířskou a malířskou školou. Jeho náročnou průpravou zde prošli mj. Ludmila Jiřincová, Emil Kotrba, Josef Kadeřábek, Jaroslav Novák, Adolf Wenig a také Božena Solarová, pozdější jeho druhá manželka.

Na svých cestách za uměním a krásnou přírodou procestoval téměř celé Čechy a Slovensko a byl i v řadě cizích zemí. Nejraději se ale vracel do Kozlova. Kozlovský hřbitůvek v „ Dolíku“ je i místem posledního jeho odpočinku.

Jan Skalický