Českotřebovské kalendárium - březen 2002
Životní triumf
Hned dva českotřebovští rodáci, Gustav Habrman (1864-1932) a F. V. Krejčí, kterému v
posledních letech byla věnována na stránkách regionálního tisku velká pozornost, patří k osobnostem celonárodního významu, které stály u zrodu naší novodobé státnosti a v samostatné republice zasedaly v nejvyšších ústavodárných sborech. Oproti přemítavé- mu intelektuálu, estétu Krejčímu, původně učiteli, byl “proletářské dítě České Třebové” Habrman, vyučený soustružník a dřevořezbář, vždy mužem činu; prožil si svá počáteční rebelantská léta romantického revolucionáře a vyrostl ještě v posledních letech existence habsburské monarchie v uznávaného politika. V těchto dnech, 23. března, uplyne právě sedmdesát let od jeho úmrtí.
*
Životní cesta Habrmana byla strmá a vlivem okolností a jeho neklidné povahy také mimořádně
dramamatická. Pocházel z nejchudší městské vrstvy a nouze ho také vyhnala, sotva dvacetiletého, na zkušenou do rakouské metropole. Sblížení se zdejšími socialisty,
nelítostně perzekvovanými státní mocí, se stalo jeho klíčovou životní zkušeností; zaplatil za ni tříletou
samovazbou v dolnorakouské pevnosti, která ho podlomila fyzicky, ale utužila světonázorově. Revoluční
idealismus to byl, který ho po opuštění věznice hnal dále do světa, mezi anarchisty ve Francii a dokonce až za oceán, kde měl příležitost konfrontovat každodenní těžký život s ideály americké demokracie. Svá vandrovní léta
ukončil téměř čtyřicetiletý; díky nevšedním zkušenostem a nesporně pozoruhodnému všeobecnému rozhledu,
který nabyl také usilovným sebevzděláním, se dokázal v krátké době vypracovat z obratného redaktora sociálně- demokratických novin v předáka dělnického hnutí na Plzeňsku. Tady se po svém návratu usadil a za plzeňský kraj také v roce 1907 úspěšně kandidoval do rakouského parlamentu. Proměna státními orgány hlídaného rebela v říšské- ho poslance byla zároveň i proměnou Habrmanovy světonázorové orientace: nad jeho dosavadním
sociálně revolučním radikalismem převážil radikalismus nacionální. Habrman se stal čelným mluvčím opozice uvnitř
internacionální a v duchu třídní ideologie vedené sociálně demokratické strany, zastáncem
spolupráce s ostatními politickými stranami. Svůj postoj uplatnil zejména v době vojenské diktatury za první světové války; v roce 1917 pomohl svrhnout dosavadní rakousky loajální stranické vedení v čele s dr. Bohumírem Šmera lem, po kterém převzal funkci předsedy parlamentního
poslaneckého klubu, a ve stejném duchu napomohl i nutné reorganizaci institucí české politické
reprezentace, Českého svazu říšských poslanců a Národního výboru česko- slovenského, a stal se členem
jejich užšího vedení. (První jednání o změně politické orientace Národního výboru se uskutečnilo na podzim toho roku v České Třebové.) K naplnění cílů protirakouského odboje přispěl i svými cestami do neutrální ciziny; setkání s “velezrádcem” T. G. Masarykem na počátku jeho emigrace a pozdější zahraniční schůzka s jeho exponentem, stejně jako účast na oficiálním jednání s dr. Edvardem Benešem a představiteli prozatímní vlády za hranicemi v památných dnech října 1918, znamenaly
informační a nakonec i faktické propojení domácího a zahraničního odboje, které přesvědčivě demonstrovalo před dohodovými mocnostmi jednotnou vůli české politické reprezentace k dosažení politické samostatnosti.
Státní převrat v roce 1918 byl proto i osobním triumfem nelehké a strmé životní cesty Gustava Habrmana, a jistě také jejím vyvrcholením, přestože jako poslanec
(později senátor) a ministr prvních vlád (vyučování a národní osvěty, sociální péče) se zapsal také do historie mladé československé
republiky.
PhDr. Antonín Januška
Habrman - výáznamný českotřebovský rodák
Patří k nejvýznamnějším českotřebovským rodákům. Přestože se narodil v rodině pekařského mistra, vyrůstal ve velké bídě. Pekařství tehdy nevynášelo, otec měl ještě jedno zaměstnání – nočního hlídače v pivovaře. V místě rodiště vychodil obecnou a měšťanskou školu a také se zde vyučil soustružnickému řemeslu. Jako sedmnáctiletý odešel do světa na zkušenou. Působil ve Vídni, Paříži a Americe. Všude pracoval v dělnickém hnutí a sebevzdělával se. V Americe byl také poprvé činný v roli novináře dělnického tisku. Po návratu do vlasti začínal v redakci brněnské Rovnosti (1897). Odtud odešel do plzeňské Nové doby (1901), kde byl šéfredaktorem a vůdčím činitelem sociálně demokratické strany na Plzeňsku. Tento okrsek, kde byl velice oblíbený, zastupoval v říšské radě. V samostatném československém státě zastával úřad prvního ministra školství a národní osvěty, od roku 1921 vedl ministerstvo sociální péče. Napsal paměti Z mého života ( 1914, 2. vyd. 1924 ), Mé vzpomínky z války ( 1928) a spis Cesta k socialismu ( 1932 ). Při příležitosti jeho šedesátých narozenin mu byla na rodné chalupě čp. 62 Na Splavě odhalena pamětní deska. Ta zde vydržela do 5. května 1946, kdy byla nahrazena novou. Rodná chalupa Gustava Habrmana byla zbourána na přelomu let 1965 a 1966.
Otto KONOPKA – narozen 21.3. 1917 – 85 let od narození
Narodil
se v jugoslávském Sarajevu, kde jeho otec vyučený umělecký zámečník
a kovář pracoval na dráze. Po I. světové válce se rodina přestěhovala do
nově vzniklého Československa. Nejprve se usadila
ve Zvolenu na Slovensku, později v městě železničářů – České
Třebové. Na obou místech Ottův otec působil v dílnách ČSD.
Po přestěhování do našeho města bydlel malý Otto s rodiči a
sestrami v rodinném domku čp. 1351 v ulici Boženy Němcové. Od mládí
rád maloval. Podporu k této činnosti nacházel jednak u svého otce a
také u učitele Antonína Kunsta. Odchodem ze školy v České Třebové
se jeho sny bohužel nesplnily. Musel se alespoň na čas vzdát svého
„ koníčka“. Po vyučení vystudoval průmyslovou školu
elektrotechnickou v Brně se zaměřením k pozdějšímu zaměstnání
v podniku Baťa ve Zlíně, které zajistilo jeho existenci. Když začal být
soběstačný, mohl se věnovat výtvarnému umění. Soukromě studoval u
profesorů z UPŠ ve Zlíně, akad. malířů – J. Kousala ( figurální
tvorba ), Vl. Hrocha ( krajina, zátiší ), M. Krasického ( figurál. tvorba,
krajina ). U prof. Petra se věnoval dějinám umění. Vše dělal se zaujetím,
touhou a přáním dohnat zpožděné.. Do dnešních dnů vytvořil velké množství
obrazů, kreseb, koláží a grafik. S jeho tvorbou jsme se setkali v květnu
1986 v chaloupce u kostelíčka sv. Kateřiny. K vidění byly nejen
obrázky s českotřebovskou tématikou, ale i z četných cest. Např.
ze Střední Asie. Pozornost upoutala také plastika Slovácká nevěsta.
Pokud zdraví dovolilo, vždy se rád do našeho města vracel. Měl zde
spolužáky, přátele. Dodnes vzpomíná na Č. Hampla, K. Tomše a Květoslava
Kubištu se kterým si do dnešních dnů dopisuje.Na fotografii je výtvarník
Otto Konopka mezi přáteli ( manželé Hamplovi, Karel Tomeš ).
Emil MIKOLECKÝ ( 21.3. 1907 – 5.1. 1988 ) – 95 let od narození
Narodil se ve Vídni. Krátce na to se rodina přestěhovala do České Třebové,
kde bydlela v chalupě čp. 292 v Riegrově ulici.. Dnes zde stojí
vysoký rohový dům s prodejnou Klenoty. Otec se zabýval malým hospodářstvím
a věnoval se obuvnickému řemeslu. V našem
městě vystudoval reálku ( maturoval v roce 1924 ), v Čáslavi učitelský
ústav. Učitelskou dráhu započal na Žamberecku, na měšťanskou školu do
České Třebové přišel z nacisty obsazeného Lanškrounska, z Horní
Čermné. Hned po příchodu se věnoval
osvětové činnosti. Pracoval v městské
knihovně, kulturní komisi Měst.NV, občanském výboru. Dopisoval do krajinských
časopisů, do kterých uložil mnoho zajímavých vlastivědných příspěvků
z České Třebové a jejího okolí. Jedenáct let působil jako městský
kronikář. Mnoho pro město vykonal ve funkci správce sbírek městského
muzea. Organizoval výstavy, přednášel, publikoval, pomáhal muzejním
badatelům i studentům při zajišťování vlastivědného materiálu. Tato práce
nepřinášela jen radost. Musel řešit vyklizení expozic muzea ve staré
radnici a následné uložení sbírek do náhradních, nevyhovujících depozitářů.
Muzejní práci opustil až ze zdravotních důvodů. Hudební
talent prokázal v pěveckém spolku Bendl a v Orchestrálním sdružení
Smetana, kde sedával u partu druhých houslí.
Za dlouholetou obětavou práci pro město a činnost v kulturních
institucích obdržel Emil Mikolecký řadu diplomů a čestných uznání od městských
i okresních orgánů.
Zuzana ŠVABINSKÁ – narozena 15.3. 1912 – 90 let od narození
Narodila
se v rodině pražského malíře a pedagoga Rudolfa Vejrycha. Když se
rodiče rozvedli a matka provdala
za Maxe Švabinského, stala se po čase jeho dcerou. To již rodiče neměla a
jí bylo 33 let. Svému druhému otci byla nejen hospodyní, ale i starostlivou
pečovatelkou i sekretářkou. Po
letech se stala tou nejlepší propagátorkou a znalkyní tvorby obou umělců.
Zpracovala podrobný soupis jejich výtvarných prací, napsala o nich bezpočet
odborných a životopisných článků a studií. Absolvovala celou řadu přednášek,
hovořila v celostátním rozhlase. Do dnešních dnů spolupracuje s Památníkem
Maxe Švabinského v Muzeu Kroměřížska, s Národní galerií v Praze
i s celou řadou dalších institucí. Stará se také o kozlovskou
chaloupku, kterou převzala po své tetě Elišce. Tu v letech 1967 až
1968 velkým nákladem opravila a vnitřek doplnila původním zařízením.
Asi před deseti lety začala psát své paměti. V loňském roce
je dopsala a odevzdala do nakladatelství Academia. Knížka s názvem Světla
paměti se má objevit na knihkupeckých pultech v nejbližších dnech.
Paní Zuzaně by nikdo nehádal její věk. V měsíci březnu jí
bude devadesát, a čas jen málo ubral z její svěžesti.
Byl vedoucím mimoškolní výchovy na internátě tehdejší SPŠŽ, řadu
let zastával místo vychovatele na železničním učilišti. Když musel z politických
důvodů od mládeže odejít, dokázal se ještě rekvalifikovat na strojvedoucího.
Je znám jako oblíbený herec, rekvizitář a kronikář divadelního
spolku Hýbl, obětavý činovník junáckého střediska Javor, bývalý
dlouholetý hráč kopané a v neposlední řadě chatař na Srnově.
Jan Skalický
Setkání s paní Zuzanou Švabinskou
Mimořádný den prožila v sobotu 23. února. 2002 výtvarná skupina MAX- MILIÁN. Na výstavě Maxe Švabin- ského v Praze, ve vznešeném prostředí Valdštejnské jízdárny, přijali česko- třebovští výtvarníci oficiální souhlas paní Zuzany Švabinské s tím, že po- nesou jméno jejího otce. Byla podep- sána i zakládací listina skupiny.
Paní Švabinská všechny překvapila svou úžasnou vstřícností a srdečností. Při společné prohlídce výstavy u něk- terých obrazů zavzpomínala na atmo- sféru jejich vzniku, na rodinné prostře- dí. Mezitím ochotně rozdala desítky podpisů ostatním návštěvníkům, kteří si přinášeli i právě vydanou knihu “Světla paměti”.
V té najdeme mnoho vzpomínek na obec Kozlov u České Třebové. Zdejší krajina Švabinského inspirovala k půvabným kresbám, grafickým listům i slavným olejům, jako byl například Chudý kraj, jehož rozměrné plátno tvoří entrée výstavy. Pod ním si českotřebovští výtvarníci s paní Zuzanou slíbili nejen vzájemné přátelství, ale i obnovení tradice umělcova “chudého kraje”.
(Mgr. Marta Demelová, foto: Mgr. Milan Michalski)
Vedení města na návštěvě u paní Zuzany Švabinské
V pondělí 11.března jsme spolu se starostou Jiřím Páskem a ředitelem Kulturního klubu doc.Mgr.Františkem Preislerem navštívili paní Zuzanu Švabinskou v jejím bytě v Kroměříži u příležitosti jejího životního jubilea - devadesátin. Společně s námi byli gratulování přítomni paní Hyláková a pan Vašíček z OIK.
Přivítala nás všechny, jako vždy - vitální starší dáma, která má charisma a před kterou má člověk úctu. Všichni jsme jí srdečně popřáli k jejímu úctyhodnému životnímu jubileu a rádi přijali její pozvání a strávili v její přítomnosti něco přes hodinu. Paní Zuzana žije v Kroměříži od roku 1993 a stále vzpomíná na tu “svoji” chaloupku v Kozlově.
Pan Preisler ji informoval o podniknutých krocích, které by mohly směřovat k záchraně této kulturní památky a byl domluven další postup, tentokrát již za účasti rodiny Švabinských.
Měli jsme všichni z této návštěvy velikou radost a z bytu paní Zuzany byl úžasný výhled na město Kroměříž - rodiště malíře Maxe Švabinského.
Ještě na nás prozradím jednu perličku: ze Třebové jsme totiž ráno vyjeli ve spěchu a zapomněli jsme sebou vzít dárek pro paní Zuzanu. To jsme zjistili až v Kroměříži a tak starosta, když já kupoval květiny, pro ni koupil knihu o 100 divech světa. Paní Zuzana měla z této knihy neskrývanou velikou radost. Starosta se totiž, aniž to tušil, opravdu trefil do jejího gusta. Paní Zuzana nám řekla, že se těší na večery, které bude při četbě knihy trávit a řekla doslovně: “Víte, já jsem měla bohatý život, ale přesto na jednu věc byl chudý - na cestování. Já bych byla ráda cestovala, ale nikdo mě nikdy nikam nevzal…”.
Odjížděli jsme od paní Zuzany zpátky plni příjemných dojmů a s tím, že až bude teplo a paní Zuzana bude v Kozlově, že se zase setkáme.
František Čech, místostarosta - Fotografie doc. Mgr. František Preisler