Českotřebovské kalendárium na březen 2003

Antonín BENNEWITZ ( 26.3. 1833 – 29.5. 1926 ) – 170 let od narození

Narodil se v rodině lesníka v nedalekém Přívratu. Studoval na piaristickém gymnáziu v Litomyšli, v hudbě se školil nejprve soukromě a od roku 1846 na pražské konzervatoři ve třídě houslí prof. Mořice Mildnera. Absolvoval zde v roce 1852 s vynikajícím prospěchem. Po studiích působil v orchestru Stavovského divadla, roku 1861 byl koncertním mistrem Mozartea v Salcburku a v roce 1863 koncertním virtuosem ve Stuttgartu. Od roku 1866 se soustavně věnoval výchově mladých hudebníků na pražské konzervatoři. Zpočátku vyučoval houslím jako nástupce Mildnerův, roku 1882 byl jmenován ředitelem ústavu. Přestože byl původem Němec, prosazoval vše české. Hájil zájmy českých studentů, zavedl češtinu do vyučování hudební teorie, dával přednost české hudbě. Tím, že znovu zavedl tzv. žákovské veřejné večírky, dal možnost nadaným žákům veřejně vystupovat . Vychoval celou řadu vynikajících umělců Jeho žáky byli Otakar Ševčík, František Ondříček, Josef Suk, Oskar Nedbal, Franz Lehár, Karel Hofman …… Koncem roku 1901 se uchýlil do soukromí.Přesídlil do Doks pod Bezdězem, kde také zemřel. Bennewitzovo jméno si českotřebovští připomínají každoročním hudebním festivalem s vysokou uměleckou úrovní.

Oldřich Bittl (5. 8. 1905 - 6. 3. 1978) 25 let od úmrtí

Oldřich Bittl pocházel ze starého hereckého Bittlova rodu, který působil u kočovná divadelní společnosti ve své době velice známé, zejména ve východních Čechách. Na jedné ze „štací“, v Brandýse nad Orlicí, se dne 5. srpna 1905 manželům Jaroslavě a Josefu Karlu Bittlovi narodil předposlední z pěti synů, Oldřich.

Oldřich se vyučil cukrářem v Duškově cukrárně a své umění pak využil ve vlastní prodejně tzv. Umově cukrárně pod podloubím původního domu čp. 42 na náměstí. V cukrárně také zůstal i po znárodnění. Vedle své práce v cukrárně vedl Oldřich Bittl ještě svůj „druhý život“ na prknech, které znamenají svět. Dnes by již nikdo nespočítal v kolika hrách a v kolika rolích se Oldřich Bittl během svého života objevil. Připomeňme Dona Carlose, Matku, Maryšu, Na dvoře vévodském, Bílou nemoc nebo Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. Řadu let vystupoval Oldřich Bittl po boku Čeňka Hampla například na mikulášských pochůzkách (kde hrával čerta), velikonočních vyjížďkách za koledou, a to třeba i s bračkou taženou párem koní.Spolupracoval i s Karlem Tomšem i na výzdobě sálů v Dělnickém a Národním domě před tradičními divadelními plesy, uplatnil se ijako režisér, maskér vystupoval na estrádách a kabaretech, bavil kamarády u táborák, uváděl večery trampských písní. Nechyběl také na Jabkancových poutích. kde vytvořil nezapomenutelnou postavu „obecního policajta“, podávajícího hlášení „purkmistrovi“ Čeňku Hamplovi. Aktivně také pracoval ve fotbalovém oddíle, který spoluzakládal. Na Oldřicha Bittla dnes vzpomínají nejen jeho nejbližší a přátelé, ale i pamětníci z řad vděčného obecenstva. Oldřicha Bittla své příznivce zarmoutil jen jednou, před 25 lety – zemřel v pardubické nemocnici 6. března 1978 ve věku nedožitých třiasedmdesáti let.

Jiří Hetfleiš – 75 let (*15. 3. 1928)

Sportovní historik, hlasatel, novinář, funkcionář a neomylný statistik, znalec, kterému se v celé republice nikdo nevyrovná. Přestože žije v Ústí nad orlicí je fandou nejen ústeckého sportu, který má spousty přátel mezi sportovci snad všech odvětví i věkových kategorií, samozřejmě i v České Třebové. Jeho nejmilejším odvětvím však vždycky byla atletika, dříve „lehká atletika“. Byl např. hlasatelem při Mistrovství Evropy v atletice na pražském Strahově, dlouhá léta redigoval sportovní stránku okresního tisku, která byla v tehdejší Jiskře Orlicka tím nejzajímavějším čtením a jsme velmi vděčni, když nám dnes vypomáhá zajišťovat sportovní informace pro Českotřebovský zpravodaj. Mimo popsané aktivity vydal také publikaci „Historie mistrovství České republiky v atletice“, která má 130 stránek a kterou dostaly všechny oddíly Českého atletického svazu. Jen málokdo toho udělal pro sport v našem okrese tolik, jako Jiří Hetfleiš. Své 75. narozeniny oslaví v plné svěžesti a s aktivitou, kterou mu mohou závidět mnozí padesátníci. Do dalších let přejeme Jiřímu Hetfleišovi především hodně zdraví.

František PREISLER (II.) ( 29.1. 1915 – 25.3. 1983 ) – 20 let od úmrtí

Pocházel ze známé muzikantské rodiny z České Třebové. Po studiu na pražské konzervatoři ( 1928 – 1932 ) působil jako kapelník Východočeského divadla v Pardubicích, Kladenského divadla, Městského divadla v Plzni a Krajského oblastního divadla v Olomouci. V opavském divadle byl dokonce šéfem opery, kterou sám vybudoval. Bohatá byla i jeho činnost skladatelská. Je autorem scénické hudby, operety Šly panenky silnicí, chrámových a příležitostných skladeb, zvláště k sokolským cvičením. V závěru umělecké kariéry byl ještě povolán k působení ve Slovinském Mariboru, kde s místním divadelním souborem nastudoval několik úspěšných operních inscenací ( Hubička, Nabucco, Trubadur …). Po odchodu do důchodu se vrátil do svého rodiště, kde je také pochován.

Ing. Jiří PREISLER ( 10.3. 1923 – 14.9. 1997 ) – nedožitých 80 let

Narodil se v České Třebové v rodině kapelníka a ředitele kůru Františka Preislera. Měl ještě dva starší sourozence – Františka a Zdeňka. V místě rodiště vystudoval reálné gymnázium, v Pardubicích strojírenskou nástavbu. Koncem roku 1945 byl přijat na strojní fakultu Vysokého učení technického v Praze, kterou úspěšně ukončil v dubnu 1950. Po studiu nastoupil nejprve do služeb místní Koventy, od roku 1955 až do odchodu do důchodu se věnoval učitelskému povolání na Střední odborné škole pro studující při zaměstnání. Mimo této profese ještě v letech 1956 až 1959 externě přednášel na Vysokém učení technickém v Praze ( fakulta strojního inženýrství ) konstrukci obráběcích strojů. Od roku 1936 až do rozpuštění souboru byl členem symfonického orchestru Smetana ( housle, viola, hoboj ). Řadu let byl dokonce jeho předsedou. Dále působil v Osvětové besedě ( 1952 – 1976 ),v ústeckém Komorním orchestru a ve Východočeském orchestru v Pardubicích. Po smrti svého otce vedl sbor a orchestr v chrámu sv. Jakuba ( 1945 – 1967). Zemřel po delší nemoci. Rozloučení se zesnulým se uskutečnilo 18. září 1997 v obřadní síni místního krematoria. Po obřadu byl uložen do rodinného hrobu.

Milan ZAHÁLKA ( 4.3. 1923 – 22.6. 1972 ) – nedožitých 80 let

Narodil se ve Vysokém Mýtě jako jediný syn Josefy, rozené Pruškové a Antonína Zahálky. V roce 1926 rodina přesídlila na Slovensko do Zvolena, kde bylo otci, bývalému kapitánu jezdectva a ruskému legionáři nabídnuto místo strojního zámečníka v dílnách ČSD. Milan zde navštěvoval národní školu a reálku. Známé události v březnu 1939 vyhnaly rodinu zpět do Čech. Otec našel zaměstnání v České Třebové a Milan vstoupil do kvinty zdejšího reálného gymnázia, aby již započatou školu dokončil. Po celé období, které zbývalo do maturity se u něho formovalo národní povědomí a vznikal zájem o českou literaturu ve spojení s historií, který následně přerostl v hluboký vztah. Jistě by v tomto směru pokračoval na vysoké škole, ale ty byly od roku 1939 uzavřeny. Úspěšný maturant pokračoval alespoň ve studiu angličtiny a francouzštiny v pražském Ústavu moderních jazyků. Po osvobození se již těžko navazovalo na předcházející studium, hlásila se také choroba. Koncem roku 1947 uzavřel sňatek s Jaroslavou Hanyšovou z České Třebové. V roce 1950 spolu odešli za prací do Náchoda. Po návratu v polovině padesátých let se rodina ( již se dvěma dětmi ) nastěhovala do domku Hanyšových na Hřbitovní ulici čp. 850. Mnohostranné jazykové znalosti jej přivedly do exportních oddělení výrobních podniků, jeden čas pracoval i v peněžnictví. Volný čas ale věnoval výhradně milované literatuře ve vztahu k rodnému kraji. Zajímal se o F.M. Klácela, F.V. Krejčího, o předčasně zemřelé – básníka Jankeleho a houslistu M. Škrabala. Jeho pozornosti neušli také literární historik Arne Novák, litomyšlský rodák a předčasně zemřelý prof. K. Horský, litomyšlská učitelka F. Benešová, literárním jménem Lucie Sovová a Tereza Nováková ve vztahu k lázeňskému místu Hory u České Třebové. Většinu svých poznatků publikoval v litomyšlském sborníku Zprávy z muzeí od Trstenické stezky, ve Zpravodaji vlastivědného kroužku v Litomyšli a v krajském deníku Pochodeň. V Litomyšli absolvoval i dvě přednášky. Stalo se tak v roce 1970 a byly věnovány Arne Novákovi a vztahu Boženy Němcové k F.M. Klácelovi. Poslední práce Milana Zahálky vznikaly na lůžku litomyšlské nemocnice, kde zemřel po těžké nemoci.Rodina a přátelé se s Milanem naposled rozloučili v obřadní síni městského krematoria v České Třebové.

Jan Skalický

Drahoslav Stránský oslaví osmdesátku

Českotřebovský rodák pan Drahoslav Stránský pochází ze čtvrti od Kostelíčka, z čp. 635. Narodil se jako třetí dítě železničního úředníka Ladislava Stránského a jeho ženy Anny. Vyučil se strojním zámečníkem, začal pracovat u Jindrů, ale odtud byl totálně nasazen do továrny Raboma v Berlíně. Po válce nastoupil k ČSD a 38 let jezdil jako strojvedoucí parních a pak i elektrických lokomotiv. Od dětství měl rád hudbu. Učil se u pana Skřivánka na housle, od svého otce "odkoukal" hru na harmoniku, u Tamburašů si osvojil hru na několik drnkacích nástrojů a sám se naučil i na dechové a žesťové nástroje. Věrný však zůstal své harmonice. Hrával na akcích železničářů, na svatbách či rodinných oslavách, v posledních letech pak na setkáních důchodců a na jejich výletech. 24. března oslaví pan Drahoslav Stránský své 80. narozeniny.

Ing. Miroslav Dostálek - 65 let

Jak jde život v pětašedesáti ?

„Po odchodu do důchodu jsem jen nerad opouštěl peloton lidí, kteří se snaží pro Třebovou něco udělat. Vlastně jsem je neopustil. Českotřebovští ochránci přírody a Okrašlovací spolek mají slušné výsledky práce a jsem rád, že jsem k nim mohl trochu přispět a stále mě to neopouští.“

Které problémy města tě trápí? Je to potřeba dokončení všech protipovodňových opatření na Třebovce. Jsem rád, že již letos říjnu má být zahájena potřebná rekonstrukce rybníka Hvězda a věřím, že se podaří jednáním odstranit i všechny problémy při jednání s majiteli pozemků a současně bude provedeno zvětšení kapacity řečiště. Abychom mohli na povodně definitivně zapomenout.

Jak se řeší problém sokolovna? Postupnou rekonstrukci sokolovny jsme již zahájili před lety s Ing. Zdeňkem Langem. V současnosti probíhá oprava střední části, kde budou šatny a sociální zařízení zejména pro venkovní areál, posilovna. Výchozí stav byl doslova havarijní: izolace proti vlhkosti i tepelné izolace žádné, statika zdiva a krovu narušená, elektroinstalace v dezolátním stavu, jen zázrakem nedošlo k žádné tragédii. Rekonstrukcí, která už hodně pokročila, se tak vytváří vlastně uprostřed města modernizované prostory pro záslužnou činnost TJ Sokol, která má v našem městě přes 1000 členů a obrovskou tradici oddílů mládeže i dospělých. Dobré podmínky pro sportovce sem přilákají další zájemce. Sportem pak budeme moci lépe bojovat s drogovým strašákem. Máme sponzory, i odborníky (chtěl bych vyzdvihnout pomoc Ing. L. Jindry) a pomáhá i ústředí Sokola. Věřím, že nám i nadále bude pomáhat město jako dosud tak, aby byla akce zdárně dokončena.

A další? Je to např. otázka důsledné ochrany pásem vodních zdrojů, soustavné doplňování a vylepšování infrastruktury města a to např. perspektivní prací komise městského architekta, územního plánu, příprava městské polyfunkční sportovní haly. Stále je také třeba se zabývat plným využitím areálu bývalých kasáren v Borku, který má slušné energetické i dopravní napojení a měl by být nabízen jako průmyslová zóna regionálního významu. Jsem si jist, že Česká Třebová je krásné město s dobrou perspektivou. Musíme ale hodně přemýšlet, nedohadovat se a pracovat

Milan Mikolecký

Vzpomínka na profesora Václava Plachta…

26. března uplyne 12 let od smrti bývalého ředitele českotřebovského Gymnázia pana profesora Václava Plachta, místního archiváře, čestného doktora evangelické bohoslovecké fakulty a člena třebovského staršovstva. My, bývalé žákyně, na něj i celý profesorský sbor rády vzpomínáme. Ten sestával z PhDr. ThDr. Jos. Beneše, prof. Ďaďury, Fiedlera, Hlada, Janče, Jirouta, Kašpara, Karasové, Kolowratové, Kováře, Kučerové, Malicha, F. Sisra, Skokanové, Spirmana, Steinera, Šedy, Šimečka, Špačka, Vaníčka, Vohralíka a Vokase. Profesor Placht se narodil roku 1896 v Děčíně a po absolvování gymnázia v Praze vystudoval filozofickou a přírodovědeckou fakulta UK (aprobaci dějepis – zeměpis). Začal učit v roce 1921 na Státním reálném gymnáziu v Litomyšli. Odtud byl přiložen do Českého Těšína, Jablunkova a Hodonína. V roce 1939 začíná působit v našem městě. Po dočasném válečném zrušení gymnázia a jeho přeměny na lazaret, působil pan profesor poslední dva roky II. světové války v Českém Brodě. Poté se vrátil a 13.8. 1945 byl jmenován ředitelem gymnázia. 29.9. 1950 rozhodnutím rady KNV v Pardubicích byl především z náboženských důvodů z této funkce odvolán. Dle příkazu byl „přidělen k výkonu práce na Průmyslovou školu železniční, kde působil do roku 1958. Zbytek života trávil v Plzni a Praze. Pan profesor Placht byl osobností, která vzbuzovala respekt, úctu a důvěru a stejně i ostatní členové pedagogického sboru.

Vděčně vzpomínající maturantky ročník 1950

Vzpomínka na pana učitele Josefa Vavřína

V Náměšti nad Oslavou nyní žijí v Domě důchodců manželé Horálkovi, kteří dříve bydleli v České Třebové v Litomyšlské ulici v domě, kde je nyní papírnictví paní Vlasty Machové. Pan Horálek (ročník 1907 !) je synem strojvedoucího a paní Horálková (roč. 1910, za svobodna Jindrová) pocházela z čp. 1059 v Kubelkově ulici pod Jelenicí. Pro ústavní časopis Domova důchodců v Náměšti napsal pan Václav Horálek článek o českotřebovském učiteli a řediteli panu Josefu Vavřínovi. Jeho více než 80 let starou vzpomínku uvádíme i v Českotřebovském zpravodaji. Manželům Horálkovým přejeme za všechny Třebováky do dalších let hodně zdraví.

Náš pan učitel

Na sklonku devadesátých let předminulého století se dostalo českotřebovskému učitelskému sboru významné posily v osobě mladého učitele Josefa Vavřína. Rodák z Českomoravské vysočiny přinesl do nového působiště lásku k horám, k dětem a svému povolání a věren svému horáckému původu hned začal organizovat výlety do blízkých kopců se záměrem pozdějšího zájezdu až do Vysokých Tater. Nejdříve byly výlety jednodenní, později i dvoudenní s prohlídkami různých památek Byly také noční výlety, jejichž účelem byla orientace za tmy a pak také krásná odměna v podobě ranního rozbřesku a východu Slunce. To bylo později i základem pro vysokohorské tůry. Pan ředitel Vavřín si byl vědom, že zdar zájezdu do Tater je závislý na hmotném zabezpečení. Otevřel proto u zdejšího peněžního ústavu konto, na kterém po oslovení různých korporací začaly přibývat prostředky. Velmi pomohl např. Spolek strojvůdců, kteří tehdy byli nejlépe placenými státními zaměstnanci. Na konto také přispěl sám vlastní přednáškovou činností.

Ve Vysokých Tatrách jsme byli celkem 14 dní. Nezapomenutelných zážitků bylo mnoho. Všechny dokreslují vysokou zodpovědnost a ryzí charakter pana ředitele Vavřína. Na překážce „Tatranská próba“ – svislé asi desetimetrové stěně osazené kramlemi a řetězy zarazil nejodvážnější chlapce a k úžasu všech ve svém věku 64 let vystoupal stěnou na vrcholek bez zaváhání. Potom teprve byl výstup povolen ostatním. Byl to náš učitel a velmi jsme ho milovali.

Přesto nastal i den, kdy končil s učitelováním a odcházel na odpočinek. Na oslavě byly projevy starosty města, školního inspektora, zástupce městské rady, ale nejvíce se čekalo na vystoupení zástupce žactva, který měl přednést báseň, napsanou pro tento účel učitelem Hrdinou. Měla být vyvrcholením oslavy. Recitátor začal vznešeně, skoro vroucně: „Jak dobrý hospodář, který v době žní shlíží úrodu svou…“ V další části znejistěl, když zrakem zavadil o řady učitelů a spatřil v jejich očích slzy, kteří jinak bez mrknutí oka dávali pětky a málo potěšitelnou radu „Do příští konference se polepšíš“. A tak nebylo divu, že když recitátor dospěl k verši „Dnes před sebou naposledy zříš žáků sbor“, tak se tlumený vzlykot ozval i z řad žactva posledního ročníku a dojetí nakonec opanovalo i samotného recitátora. Báseň nakonec ani nedočetl. Společně s vedle stojící dívkou předali panu řediteli Vavřínovi velkou kytici květů a poděkovali za velkou lásku, kterou dávno dobře rozpoznali…. Po oficiální části oslavy pak zůstal oslavenec nakonec po chvíli sám.

Dojímá mě zvláště konec života našeho pana ředitele. Po jeho odchodu do penze nastala v jeho životě radikální změna. Náhodní chodci ho vídávali, jak kráčí svižným krokem k městskému parku Javorka. Zde však krok zvolnil a někdy se i zastavil, to aby nechal nohám odpočinout. Na své lavičce pak pohroužen do svých myšlenek si občas i zdříml. Marně se mu přátelé snažili najít vhodného společníka pro rozhovory a výměnu názorů. On jen dále žil svým poustevnickým životem. Ke konci života již měl nepřítomný pohled a na všechny otázky odpovídal vyhýbavě a nejasně. Zemřel k všeobecnému zármutku svých žáků a přátel pouhé čtyři roky po odchodu do penze. „Nemohl chodit mezi své žáky do školy,“ řekl o něm jeden známý. Myslím, že nebyl daleko od pravdy.

Václav Horálek.

Josef Vavřín pocházel z Dlouhé Třebové. Svou učitelskou dráhu nastoupil v Hnátnici, odtud přešel do Sopotnice. Působil také v Řetové, Výprachticích a Herborticích. V České Třebové nastoupil na místo ředitele měšťanské školy v dubnu 1920, po pěti letech byl pak na vlastní žádost penzionován. (Podle zvláštního vydání KZ města ke 100., výročí zal. Měšťanské školy)