Českotřebovské kalendárium na duben 2003
Narodil se v České Třebové jako nejmladší ze šesti dětí strojvedoucího Viléma Benátského. Vyučil se zámečníkem u firmy Josef Štarman v místě rodiště a v letech 1930 až 1932 absolvoval průmyslovou školu strojnickou v Kolíně nad Labem. S ukončením studií se vrátil domů a nastoupil místo zámečníka ve Šreflově továrně na armatury. Následovala vojenská služba a práce konstruktéra elektrických strojů a přístrojů v Brně. Po návratu nastoupil do českotřebovských dílen a následně do výtopny, kde zastával místo strojního topiče a později strojvedoucího. V roce 1961 byl ze zdravotních důvodů přeřazen do funkce personálního strojmistra lokomotivního depa, kterou vykonával až do odchodu do důchodu. Jeho velkou láskou bylo loutkové divadlo, kterému věnoval veškerý volný čas. Byl nejen loutkohercem, ale i režisérem a vedoucím souboru. V roce 1943 začínal s malým rodinným divadlem. Po rozšíření souboru o další členy a zhotovení scén pro závěsné loutky o výšce 50 cm, hrál nejprve v malém sále Dělnického domu a od roku 1947 v nově postaveném dřevěném divadélku Úsvit na Trávníku.V té době slavil soubor největší úspěchy. Dokonce i na celostátních přehlídkách a soutěžích. Později hrával i v nově vybudované Malé scéně. Za celoživotní činnost u loutkového divadla obdržel řadu ocenění. Asi tou nejdůležitější byla čestná medaile ministerstva kultury ČSR „ Za rozvoj amatérského loutkářství“.Jaroslav Benátský byl činný i ve svazu invalidů. Ve stáří se také zabýval stavbou parních lokomotiv. Poslední, pátý model zmenšené lokomotivy Modrý Albatros, zůstal z důvodu nemoci nedokončen.
Narodil se v rodině chudého českotřebovského tkalce. Po ukončení měšťanské školy odešel na radu oblíbeného učitele modelování Vokála do Prahy. Učil se zde sochařem a štukatérem u firmy Jindřich Říha na Smíchově a po večerech , sobotách a nedělích se připravoval k dalšímu uměleckému studiu. S výučním listem nastoupil nejprve na uměleckoprůmyslovou školu ( profesoři Sucharda, Drahoňovský, Klouček, Šaloun) a potom na Akademii výtvarných umění ( prof. Štursa ). Jako absolvent Akademie si v Praze dlouho nepobyl. Láska k rodičům a rodnému městu byla silnější než lákavá umělecká budoucnost. V České Třebové je pověřován bohužel jen drobnými zakázkami. Známé jsou jeho umělecky hodnotné sošky, ozdobné předměty, pamětní desky rodáků, plakety, plastiky na fasádách některých domů, betlémy, portál na VOŠ a SOŠ Gustava Habrmana. Za pražského pobytu provedl štukatérskou výzdobu Křížovnického kláštera a vestibulu hlavního nádraží. Se sochařským a štukatérským uměním Františka Formánka se můžeme setkat také v Uherském Hradišti, Hlinsku, Olomouci a Vídni. Od studentských let se také zabýval vědeckým studiem letectví, hlavně problematikou helikoptér. V jeho ateliéru byly desítky vlastnoručně zhotovených modelů. Pracoval pilně a nepřetržitě až do konce svého života. Poslední umělcova léta fotograficky zdokumentoval jeho přítel František Brokeš, známý českotřebovský fotograf. Uměleckou pozůstalost odkázal Městskému muzeu v České Třebové, výsledky celoživotní badatelské práce Národnímu technickému muzeu v Praze.
Václav Vlastimil HAUSMANN ( 1.1. 1850 – 11.4. 1903 ) – 100 let od úmrtí
Narodil se v Polici nad Metují. V Praze vystudoval Učitelský ústav a zároveň varhanickou školu, kde byl žákem Bedřicha Smetany. Po absolvování studií v roce 1869 krátce učil v místě rodiště a v České Třebové. Od roku 1871 opustil školní službu a plně se věnoval milované hudbě. Začínal jako kapelník a ředitel kůru v Rožnově na Moravě, dále působil v roli vojenského kapelníka v Karlovci v Chorvatsku , byl ředitelem kůru a kapelníkem v Německém Brodě a hudební dráhu zakončil v Bílsku ve Slezsku, kde pobil dokonce 14 roků. Za svého působení v Německém Brodě vydával Československého varhaníka, Slovanskou hudbu a Hlasy svatyně. Byl zakladatelem zemského spolku varhaníků, s úspěchem komponoval opery, operety, baletní hudbu i skladby církevní. Svůj bohatý život věnovaný hudbě ukončil u své dcery E. Z. Rybičkové v České Třebové, kde je také pochován na místním hřbitově.
František Matouš KLÁCEL ( 7.4. 1808 – 17.3. 1882 ) – 195 let od narození
Známe jej jako filozofa, spisovatele, básníka, pedagoga a také přítele Boženy Němcové. Byl nejmladším ze šesti dětí českotřebovského ševce Antonína Klatzla. V pozdějších letech si své jméno plně počeštil. Národní školu navštěvoval ve svém rodišti, normální školu, gymnázium a filozofická studia absolvoval v Litomyšli. Potom odešel studovat na Moravu. Coby člen augustiánského řádu vystudoval v Brně bohosloví, studoval také na univerzitě v Olomouci. Ještě než školu dokončil, byl povolán zpět do Brna, aby se sám stal profesorem filozofického ústavu. Po devíti letech, přestože patřil k nejlepším a nejoblíbenějším pedagogům, musel z místa odejít. Důvodem byly svobodomyslné názory, jimiž navazoval na myšlenky B. Bolzana. Krátce se objevil v Praze, následoval Liběchov s pracovním místem bibliotékáře zámecké knihovny. Přestože se mu zde líbilo, ani zde dlouho nevydržel a musel se vrátit zpět do brněnského kláštera. V revolučním roce 1848 se horlivě účastnil politického dění jako člen Národního výboru a organizátor Slovanského sjezdu. V té době byl i redaktorem Týdeníku a Moravských novin a založil Českomoravské bratrstvo, prodchnuté myšlenkou celosvětového sbratření, do kterého také patřila Božena Němcová. Klácel byl s největší pravděpodobností také autorem epitafu, který vyšel s nekrologem při úmrtí spisovatelky v Moravských novinách 28. ledna 1862. V roce 1851 se musel s redaktorstvím rozloučit. Začal vyučovat dívky ze zámožných rodin a sám se zabýval vědeckým studiem astronomie a kosmogonie a zdokonaloval se v jazyce francouzském a anglickém. Zatrpkl a do určité míry přerušil i kontakty s českými vlasteneckými kruhy. Tehdejší ministr Jiskra, dřívější jeho žák mu opatřil pas, se kterým v srpnu 1869 odejel do Ameriky. Zde psával pod jménem Ladimír. Štěstí které očekával ale nenalezl. Žil v bídě, odkázán na pohostinství milosrdných krajanů. Zemřel v městečku Belle Plaine v rodině Františka Záleského. Z Klácelova literárního díla je nezbytné upozornit alespoň na jeho Básně ( 1836 ), dále Dobrovědu ( 1847 ), Počátky vědeckého mluvnictví českého ( 1843 ) a Listy o původu socialismu a komunismu ( 1849 ). František Matouš Klácel by si také po právu zasloužil zařadit do naší tvořené „Galerie elity města“.
Josef MOLÁK ( 29.4. 1893 – 18.8. 1943 ) – 110 let od narození
Narodil se v Žákovicích na okrese Holešov. Původním povoláním byl kovář, později pracoval jako zámečník ve Vídni a od roku 1918 ve výtopně železniční stanice Břeclav. Pro svou politickou činnost ( KSČ ) byl neustále pronásledován a nakonec i přeložen do železničních dílen v České Třebové. Do našeho města se přistěhoval 8. ledna 1930 a dostal byt v obecním činžáku, tzv. „Červeňáku“. Ani zde v zaměstnání dlouho nevydržel. V roce 1931 byl ze služeb ČSD propuštěn. Odešel do Mostu, ale stále ještě bydlel v „Červeňáku“. Od 1. října 1932 se přestěhoval do domu čp. 1293 ( Dům práce ), kde bydlel do 27. března 1934. Pak opustil Českou Třebovou definitivně. Působil ještě v Praze, Hořetíně a Berouně. Za II. světové války se zapojil do protifašistického odboje. Byl prozrazen a přímo ve svém berounském bytě zastřelen. Josefu Molákovi byla v České Třebové 6. listopadu 1985 odhalena pamětní deska.
Jan Skalický
K 80. výročí pěveckého sboru Bendl
Vzpomínka na krásnou spolupráci
Bendl slavil svá výročí i dříve. Před 30 lety 27. dubna 1973 oslavil Bendl svoje padesátiny (a o deset let později 60. výročí vzniku) jako součást tehdejší Osvětové besedy. To považuji jako důvod k tomu,a abych jako tehdejší předseda Osvětové besedy znovu vzpomenul na ty krásné časy spolupráce a na to, co se tenkrát v době, která patří ke zlaté době koncertního života v České Třebové ve vzájemné spolupráci uskutečnilo. Celá naše snaha propagovat v našem městě vážnou hudbu a navázat na staré hudební tradice města nastala již v roce 1958, kdy nastoupilo nové vedení OB. Pěvecký sbor Bendl měl tenkrát v Osvětové besedě svého zástupce, tehdejšího předsedu pana Emila Vydru, který nemalou měrou přispěl k dalšímu úspěšnému rozvinutí spolupráce. Zatímco na koncertu k padesátinám v dubnu 1973 vystoupil více než padesátičlenný sbor Bendl samostatně, o deset let později, také v dubnu vystoupil v sále kina Svět společně se svitavským sborem Dalibor Komorním sdružením Českotřebovských učitelek a Orchestrálním sdružení Smetana pod taktovkou F. K. Zedínka. Koncert měl u veřejnosti obrovský úspěch. Je radostné dnes listovat v kronice Osvětové besedy a vzpomínat na to, kolik krásných koncertů bylo uspořádáno, kolik slov o koncertním dění ve Třebové napsali hostující umělci. Společné koncerty Bendla s Orchestrálním sdružením Smetana patřily k tomu nejlepšímu, co bylo na tomto poli vykonáno. Byly tak provedeny scény z oper za spoluúčinkování Eduarda Hakena, Milady Šubrtové, Jaroslava Horáčka a dalších. K vrcholům spolupráce bylo provedení slavní Smetanovy České písně a Fibichovy Jarní romance. Spolupráce s mistrem Hakenem se několikrát opakovala. Koncerty již jistě nebudou překonány ani co do návštěvnosti, neboť sál kina Svět měl tehdy 550 míst a bývalo vyprodáno a často lístky nestačily zájmu veřejnosti. Bendl se také spoluúčastnil na pořádání „Dne národní písně“ na Horách a pomáhal při vydávání tehdy oblíbeného Leskote kalendáře“. Velkým oživením práce pěveckého sboru Bendl v těchto letech byla i spolupráce s italským pěveckým sborem Il Rifugio z města Seregno u Milana. Vznikla také na popud tehdejšího předsedy Osvětové besedy. Italský sbor navštívil naše město čtyřikrát a všechna společná vystoupení s Bendlem, byla pro naše posluchače nezapomenutelným zážitkem. Škoda jen, že se ve sboru nenašlo nakonec dost iniciativy pro to, aby tato spolupráce netrvala až dodnes. I naši přátelé v Itálii, se kterými jsem stále ve styku (a kteří se také individuálně čas od času objeví i ve Třebové), na tuto dobu vždycky vzpomínají. Zájezdy sboru Il Rifugio do České Třebové byly i pro ně velkým zážitkem a Česká Třebová je vzpomínána i na všech výročních koncertech sboru v Seregnu.
V posledních letech Bendl po obnovení své činnosti v devadesátých letech spolupracuje s dalšími sbory a Komorním orchestrem Jaroslava Kociana. O tom již bylo napsáno v únorovém vydání ČtZ. Za velikou práci, kterou pěvecký sbor Bendl v České Třebové udělal dostal v r. 200 právem cenu města Kohout 1999 stejně jako jeho současný sbormistr Mgr. Josef Menšík v loňském roce. Také díky tomu se Česká Třebová stala nejen velkou železniční, ale i hudební křižovatkou. Za jejich práci je třeba poděkovat všem dnešním i dřívějším členům i vedoucím Bendla, vždyť sborová činnost vyžaduje pravidelnou docházku a spolupráci, někdy je třeba věnovat i celé víkendy. Do dalšího uměleckého života sboru bych chtěl popřát hodně zdaru! Oldřich Tomeš