Českotřebovské kalendárium na květen 2002

PhMr. Josef CHMELÍK ( 20.5. 1922 - 27.10. 1995 ) - 80 let od narození

Narodil se v Chrudimi. Jeho otec byl nejstarším synem tamějšího mlynáře, ale řemeslo nepřevzal. Vystudoval farmacii na pražské uni- verzitě. Lékárenskou činnost začal vykonávat od roku 1925 v České Třebové. Dům, který si zde s manželkou postavili, stojí na Tyršově náměstí.
Josef zde vychodil obecnou školu a také vystudoval gymnázium (1941 ). Po té pracoval jako aspirant v lékárně. Vysokoškolské studium mohl zahájit až po znovuotevření českých vysokých škol. To se mu podařilo po 2. světové válce. Co by absolvent farmacie na Karlově univerzitě začínal “ doma” v lékárně, kde navázal na tradici svého předčasně zemřelého otce. Od roku 1951 byl vedoucím lékárníkem. V této době se také oženil s Jarmilou Odehnalovou. Měli spolu syna Josefa (nar. 1953), který podobně jako otec a děd stu- doval na Karlově univerzitě a dnes je ředitelem Ústavu analytické chemie Akademie věd České republiky. Od roku 1953 přešel do lékárny na Starém náměstí. V roce 1962 došlo ke sloučení obou českotřebovských lékáren a v roce 1964 k otevření nové lékárny na Novém náměstí, kde byl dlouholetým vedoucím lékárníkem a odtud také odešel do zaslouženého důchodu.
Největší zálibou PhMr. Josefa Chmelíka byl sport. V mládí hrál závodně odbíjenou, kopanou a lední hokej, později pomáhal českotřebovskému sportu jako funkcionář. Další jeho láskou byla příroda. Znalost hub a léčivých rostlin vyplývala i z jeho profese.
Patřil k hlavním organizátorům oslav 75 let českotřebovského gymnázia, zasloužil se také o znovuodhalení busty TGM na Farářství, které se uskutečnilo 7. března 1990.

Antonín JASANSKÝ ( 12.5. 1902 - 12.10. 1961 ) - 100 let od narození

Narodil se v chalupě čp. 97 na Parníku v dnešní Ústecké ulici. Po svém otci převzal truhlářskou živnost, kterou v dalších letech značně rozšířil. Přistavěl dílnu a byt, později pilu. Se svým bratrem zaměstnávali až dvacet zaměstnanců. Pracoval také veřejně. Zastával funkci v obecním zastupitelstvu, v obecní radě, byl místostarostou Sokola, jednatelem hasičského sboru, členem Okrašlovacího spolku, nájemcem honitby a mysliveckým hospodářem. Za války působil v protifašistickém odboji.
Když se po roce 1948 museli drobní truhláři spojit v Lidové družstvo dřevozpracující se sídlem v České Třebové, vedl je jeden z nejschopnějších - Antonín. Tehdy veškeré materiálové zásoby i strojní vybavení, které s bratrem vlastnili, museli odprodat družstvu….Místo vedoucího družstva truhlářů zastával do roku 1958. Z funkce odstoupil po prodělané mozkové příhodě na doporučení lékaře. Jeho zdravotní stav se ještě zhoršil po lednu 1960, kdy došlo k vyvlastnění těžce vybudovaného rodného domu. Krátce na to zemřel na infarkt myokardu. Dnes je vyvlastněný majetek opět v držení rodiny. Vnukové Antonína Jasanského zde obnovili truhlářské řemeslo.

Jan MEHL ( 19.5. 1912 - 22.5. 1990 ) - 90 let od narození

Narodil se v České Třebové. Zde vychodil měšťanskou školu a pokračoval na uměleckých školách ( škola uměleckých řemesel v Brně, Akademie výtvarných umění v Praze ). Jeho obrazy vlastní Národní galerie, řada oblastních galerií, ministerstvo kultury, Vojenský histo- rický ústav a další instituce. Řada obrazů je také v Městském muzeu v České Třebové. Ze soukromých sběratelů vlastnících Mehlovy obrazy je třeba jmenovat továrníka J. A. Baťu a bývalého ministra školství Zdeňka Nejedlého. Mnohokrát vystavoval v zahraničí ( Sofia, Moskva, Budapešť, Rio de Janeiro, Paříž ), v České republice vystavoval napo- sledy v Praze na společné výstavě k 90. narozeninám prof. Williho Nowaka - “ Willi Nowak a jeho škola ”, která se uskutečnila koncem roku 1976. Byl i dobrým restaurátorem nástěnných maleb. Snad nejznámější prací byla rekonstrukce Alšových fresko- sgrafit a sgrafit na budově Smetanova muzea v Praze. Zemřel v Praze.

Prof. Karel PLICKA ( 14.10. 1894 - 6.5. 1987 ) - 15 let od úmrtí

Narodil se českým rodičům ve Vídni. Otec pocházel z Vítova u Slaného, matka byla rodačkou z České Třebové. Sem se v roce 1900 rodina Plickova přistěhovala. Karlův otec si tu zřídil v Hýblově ulici čp. 67 obchod. 
V České Třebové vychodil měšťanskou školu, učitelský ústav v Hradci Králové, houslovou hru a klavír studoval na konzervatoři v Praze a v Bratislavě, hudební vědy a národopis na Komenského univerzitě v Brati- slavě. Zde také navštěvoval obor historie umění. Začínal co by učitel na školách v Úpici a Novém Městě nad Metují. Na doporučení hudebních skladatelů Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka vstoupil do služeb Matice slovenské v Martině. Jeho úkolem byl sběr lidových písní. Kromě písní sbíral i lidové pohádky a moudrosti. Na Slovensku prožil 15 let života.
Zásluhy Karla Plicky jsou zejména v oblasti lidové hudby a písně.Ve dvou svazcích vydal Český zpěvník, v jednom svazku Slovenský spevník. Vyvrcholením jeho folkloristického sběratelství a národopisných studií se stal cyklus Český rok, který připravil ve spolupráci s Františkem Volfem a Karlem Svolinským. Byl jedním ze zakladatelů naší kinematografie, vytvořil řadu dokumentárních a celovečerních filmů (Zem spieva, Po horách po dolách, Barokní Praha, Věčná píseň, Jánošík ), známé jsou jeho soubory knih ve fotografii ( Zlatá brána, Spiš ) a publikace znázorňující historické pamětihodnosti naší vlasti ( Pražský hrad, Praha stověžatá, Praha královská ) a monografie o Mistru Pavlovi z Levoče.
Za zásluhy o československou kulturu byl mnohokráte vyznamenán. Byl čestným členem Umělecké besedy slovenské, Národopisné společnosti československé, Společnosti pro hudební výchovu, Unie slovanských novinářů. Jeho tvorba byla také oceněna po revoluci v roce 1991. Od prezidenta republiky Václava Havla obdržel řád TGM III. třídy in memoriam.

PhMr. Adolf Jan ZAPSKÝ ( 28.5. 1852 - 23.9. 1928 ) - 150 let od narození

Pocházel ze staročeské vladycké rodiny. Rodinným erbem byl červený štít se stříbrným klínem obráceným ostřím dolů. Narodil se v Chrudimi jako syn koželuha a tamního měšťana. Zde také vystudoval reálné gymnázium. Když se po maturitě rozhodl pro lékárnické povolání, nastoupil praxi v lékárně v Jevíčku a odtud odešel do Prahy, kde působil v Dittrichově lékárně na Malé Straně a dále ve Všeobecné nemocnici, kde pracoval do roku 1887. Odtud se vrátil do rodné Chrudimi do předem zakoupené lékárny. Po dvou letech lékárnu prodal a zakoupil novou v České Třebové. Nacházela se na náměstí v domě čp. 48. Vedle svého povolání se také zapojil do veřejné činnosti. Pracoval v místní samosprávě a zasloužil se o založení městské spořitelny, kde byl i prvním předsedou ( 1904 ). Byl i velice dobrým odborným spisovatelem. Za tuto činnost obdržel od lékárnické společnosti v Praze čestné uznání a zlatý prsten s věnováním. Zemřel v České Třebové. Jan Skalický

Josefa VEJRYCHOVÁ ( 19.2. 1851 - 9.5. 1937 ) - 65 let od úmrtí

Narodila se ve Svitávce u Boskovic na Moravě (za svobodna Dapeciová). Když jí bylo 19 let, provdala se za Rudolfa Vejrycha, vozmistra státní dráhy. Vychovali spolu tři děti - Karla, Elišku a Rudolfa. Byla skromná, romantická, citlivá a pracovitá. Svým mateřským citem brzy rozpoz- nala u svých dětí nadání a všemožně je podporovala. Od své italské tchyně se naučila italštině a to tak, že překládala do češtiny. Přeložila řadu povídek pro mládež i pro dospělé. Roku 1898 byla v Paříži za synem Karlem, který zde studoval hudbu. V roce 1914 navštívila s manželem Mantovu a Benátky. Psala jen pro své potěšení. Začala básněmi, prózu tvořila v pozdějších letech v Kozlově u České Třebové. Své literární práce otiskovala ponejvíce v Lidových novinách, Ženských novinách, Moravských novinách, Východočeském republikánu a Úsvitu. První vydání její knihy Jak bývalo v Kozlově vyšlo v roce 1924, druhé v roce 1953. V červnu 1931 vydal Spolek českých bibliofilů v Praze její další knihu Ze starých časů. Náměty k této práci čerpala ponejvíce z rodné Svitávky. Zemřela v Kozlově a je pochována na místním hřbitůvku. Jan Skalický

MUDr. Oldřich Dostál - 10 let od úmrtí (9.7. 1914 - 12. 5. 1992)

Dvanáctého května tomu bude právě deset let, co ve věku 78 let zemřel pan MUDr. Oldřich Dostál, významný třebovský praktický lékař a ředitel zdejší polikliniky. Byl pro mnohé jiné lékaře vzorem pracovní aktivity a obětavosti. Vzpomínáme na něho znamenitého odborníka - lékaře, dob- rého organizátora a také jako na Třebováka, který dokázal hájit pozice českotřebovského zdravotnictví vůči nadřízeným okresním insti- tucím, tlaku, který je možné připodobnit současným snahám o zrušení lékařské pohotovostní služby. Předmětem obdivu by měla být jeho cílevědomost a odvaha, se kterou v době neúprosného tlaku shora hájil své rodné město proti černému mraku zvůle a nespravedlnosti. Byl člověkem, který přinesl do řízení zdejší polikliniky koncepci a byl velmi blízko řešení problémů, které se nikoliv jeho vinou nepodařilo plně realizovat a ještě ani dnes nejsou plně vyřešeny.

Jiří Musílek bude mít v květnu šedesátku

Další desítku si v květnu “přípíše” na své konto Jiří Musílek, českotřebovský učitel, ale také ochotnický herec, “Jabkancový” umělec, moderátor Orlického infokanálu, poslední česko- třebovský poslanec bývalého Federálního shromáždění ČSFR, zastupitel a městský radní. Bude to už šestá desítka.
Třebovák od narození, mládí prožil na Farářství, zralá léta Pod Jelenicí. Absolvent třebovského gymnázia, pardubického Pedagogické institutu, učil celý svůj aktivní život pouze v České Třebové a to dokonce na jedné jediné škole, patří tedy vlastně do jejího inventáře. Zdejší sborovnu a žáky opustil pouze na dvouleté období, kdy byl zvolen poslancem Federálního shromáždění…
Každý Třebovák ví, že Jirka Musílek je nejen učitelem, ale dlouhá léta se podílel na kulturním a společenském životě města. Divadlo začal hrát už ve studentských letech, ale “pořádně” pak hned po návratu z vojny. Bylo to v představení “Princezna Turandot”. Režiséři stavěli Jirku Musílka především do komických rolí, za svoji “životní roli” považuje dodnes vytvoření postavy lékaře Galéna v Čapkově Bílé nemoci, kterou hrál českotřebovský DS Hýbl ke 100. výročí založení v roce 1980.
Spousty Třebováků také spojují Jiřího Musílka s tradiční českotřebovskou “Jabkancovou poutí”. Do zdejší party “Jabkancových umělců” se dostal ještě za Čendy Hampla a od té doby zde účinkoval každoročně, v posledních letech převzal také povinnosti režiséra (loni poprvé pro nemoc chyběl - o tom později). “ Z účinkování U Kateřiny mám dobrý pocit, je zde výborná parta, týmová spolupráce, lety stále propracovanější - a samozřejmě velká legrace” říká Jiří Musílek. “Podobně jsem vždy rád moderoval další vystoupení např. folkových či trampských skupin, účinkoval na večerech poezie, uváděl řadu vernisáží, a dříve také působil s Alenou Hýblovou v městském vysílání rozhlasu po drátě.
Po dvouletém působení v Parlamentu jsem se vrátil do zdejšího kulturního života ještě v další roli moderátora zpravodajských reportáží v místním vysílání kabelové televize. Postupně jsem si vytvořil vlastní pořad, ve kterém se setkávám se zajímavými lidmi z regionu. Divákům Orlického infokanálu jsem tak představil např. Pavla Langhanse, Jiřího Štyrského, Ing. K . Kábrta, třebovského spisovatele a rybáře j. Pobřísla a další. Vedl jsem četné rozhovory s hosty třebovských klubových setkání, např. s Miroslavem Donutilem, St. Zázvorkovou, I. Bartošovou, J. Zímou… Po znovuobnovení činnosti jsem se stal členem pěveckého souboru Bendl a ve volných chvílích dokonce jsem se věnoval drobné literární činnosti - psaní fejetonů, které byly otištěny třeba ve dvou ročenkách a vyšly také samostatně. V této oblasti bych chtěl dále pokračovat a mám takový (polotajný) plán, vydat knížku drobných literárních prací společně s ilustracemi Pavla Langhanse."
Další kapitolou v životě Jirky Musílka je politika. Dva roky pobyl ve “velké politice” a byl po mnoha létech prvním a zatím posledním českotřebovským poslancem ve vrcholném orgánu republiky. Popularita ve městě jej také zanesla do komunální politiky, v zastupitelstvu zasedá od  roku 1994, v posledním volebním období byl dokonce zvolen členem rady města. Jako zajímavá činnost v této souvislosti připadá Jiřímu Musílkovi milá povinnost oddávat českotřebovské (i jiné) snoubence jako delegovaný představitel města.
V posledním období se Jirka Musílek vytratil ze školy i ze společenského života města. Osudným dnem bylo 19. září loňského roku. Důvodem byla zcela absurdní situace - nešťastný pád na čisté rovině, který nevypadal hned nějak moc nebezpečně. Člověk, který není zvyklý podléhat hned prvním potížím, vyhledal lékařskou pomoc po “prokňourané” noci až druhý den. MUDr. Rudolf Pečínka však hned věděl, že to není žádná “obyčejná naraženina”, ale velký problém, a tak za chvíli již Jirka směřoval v sanitce do ústecké nemocnice. Absolvoval vyšetření včetně CT a po návratu na chirurgii již byl očekáván primářem MUDr. Rudolfem Kleislem: “Tak pane Musílku, už na vás čekáme na operačním sále, máte natrženou slezinu a nemalé vnitřní krvácení…” A vzápětí tu byl zřízenec a příprava na operaci začala. “To je všechno co si pamatuju,” říká Jiří Musílek. “Z operace jsem se probudil téměř po dvou měsících. Zhubl jsem o více než 20 kilo, ochablé svaly neumožňovaly téměř žádný pohyb. Nastala dlouhodobá úmorná léčba. Byl jsem vděčný pacient. Během mé dlouhodobé hospitalizace jsem měl možnost poznat, jak náročná a namáhavá je práce lékařů a zdravotních sestřiček (zejména na ARO) a velmi ji oceňuji. Chtěl bych také hlavně poděkovat primáři MUDr. Rudolfu Kleislovi a MUDr. Luboru Špátovi, vždyť mi vlastně zachránili život. Díky postupné rehabilitaci jsem byl po dvou a půl měsíci konečně propuštěn z ARO na běžný nemocniční pokoj a na vánoce jsem konečně odešel s podporou berlí domů. Koncem ledna a v únoru jsem absolvoval měsíční pobyt v rehabilitačním ústavu v Brandýse, kde mne naučili zase chodit. Ani dnes - po sedmi měsících od úrazu nejsem ještě zcela fit. Lékaři mě dovolují krátké vycházky, ale současně zvažují, zda nepřejít do invalidního důchodu. To že se můj organismus postupně vzpamatovává z těžkého zásahu, je i zásluha MUDr. Rudolfa Pečínky, který se o mne stará s obětavostí a pečlivostí jemu vlastní. Optimismus mi dodávají i desítky pozdravů a přání brzkého uzdravení od kamarádů, přátel a spoluobčanů.”
“Mám však již mnoho chuti do další práce, sleduji podrobně dění ve městě i v politice, mám radost nad tím, že se podařilo ve městě realizovat nové investice s velkou státní dotací. Chtěl bych být nadále prospěšný tam, kde jsem působil, a znovu se chystám na své pořady na Infokanálu, chci se přece také vrátit ke svým fejetonům…Vůbec nejlepší by ovšem bylo, kdybych neměl své současné zdravotní obtíže a mohl se hned vrátit tam, kam jsem celý život chodil tak rád - do školy za svými žáky.”
Přeji proto Jiřímu Musílkovi na závěr za všechny čtenáře Českotřebovského zpravodaje řádné a rychlé uzdravení, dostatek nadšení a entuziasmu pro další práci pro naše město, které je po celý život jeho osudem a které má tak rád. Milan Mikolecký, kresba Pavel Langhans

Milan Richter - 50 let

Nemám ve zvyku zařazovat do českotřebovského kalendária ústecké občany. To, že v tomto případě udělám výjimku pochopí jistě řada Třebováků. Milan Richter sice bydlí v Ústí n.O., ale pracuje v česko- třebovském Spolsinu, kam denně dojíždí (samozřejmě jak jinak než na kole) a je dlouholetým dopisovatelem řady novin a také Českotřebov- ského zpravodaje. S Milanem Richterem jsem v minulých letech také spoluvydával Ústecký zpravodaj. Jeho zájem o dění v celém našem regionu je velmi široký. Zajímá se nejen o dění v oblasti sportu, kde se speciálně zaměřuje na cyklistiku, běžecký sport, duatlon, triatlon (je také členem ústeckého Fortu a občas závodí), dále kuželkářský sport a tu- ristiku. Je neúnavným předsedou ústeckého odboru KČT a hned po vlastní rodině (do které patří také populární pes Snížek) má zřejmě nejza- milovanější objekt v podobě “Stříbrné krasavice” na Andrlově chlumu. Milan Richter také nevynechá snad žádnou vernisáž výstav v Ústí n.O. i ve Třebové a speciálně vyhledává zajímavé osobnosti z celého regionu, ptá se na jejich příběhy a cesty k úspěchu, ke slávě. Říká, že je nejdůležitější předkládat kladné příklady - záporných příkladů a katastrof je všude v médiích nepřeberně mnoho. A přitom se kolem nás děje tolik pozitivních věcí, na které upozorní málokdo.

Milan také sám aktivně působí i v kultuře, konkrétně třeba vede kytarový kroužek v DDM v Ústí n.O., a působí ve folklorním souboru Jaro, který dobře známe z mnoha vystoupení ve Třebové. Jistě jste při jeho vystoupení zahlédli i Milana Richtera u cimbálu. 
Je také literárně činný a ve vlastním nákladu vydal v devadesátých letech několik sbírek básní, např. Zasněné toulky, Pod notovou osnovou, S batohem na zádech, Tři generace, Vandrovní knížka, Šlápoty, Rozplynuté iluze a další… V úvodu posledně jmenované sbírky píše před pěti lety v březnu 1997: “Přesvědčení čtyřicátníka, že se jeho život pohybuje po sinusovce a setrvání v kladné půlvlně netrvá nikdy příliš dlouho, se dá po pěti letech s klidným svědomím pod- trhnout…. Právě minusové stavy, které mne přinutily vzít pero a psát se prolínají v této sbírce Rozplynuté iluze. Prolínají se v ní stavy osobní deprese vyvolané mnohdy nezkrocenou konzumací ”ohnivé vody" a negativními výjevy polistopadové společnosti …" Milan Richter ve své literární činnosti neustal a ke své kulaté padesátce připravil novou knihu rozhovorů se zajímavými lidmi z regionu, které ovlivnily nejen jeho život. Má teď práce jako nikdy předtím. Od února odvážně převzal úděl vydávání “Ústeckých ozvěn” do vlastních rukou a neví co dřív…. Do další padesátky přeji (sice opožděně, ale o to upřímněji) Milanu Richterovi hodně zdraví a chuti do další práce a to i pro náš Českotřebovský zpravodaj. -mm-

90 let od úmrtí hodináře Josefa Šimka

Josef Šimek byl pro svou poctivou řemeslnickou práci jako zlatník a hodinář znám v širokém okolí a to především díky železnici. Měl totiž na starosti všechny opravy a evidenci hodin na celé trati z Brna do Prahy. Pocházel z Poličan u Hořic, v našem městě se trvale usídlil v r. 1854. Co vyšlo z jeho rukou, bylo spolehlivé. Jako dobrý vlastenec se ve městě zapojil do společenského a kulturního života. Městu věnoval velké hodiny, které byly mistrovským dílem. Také značnou část svého jmění věnoval městu. 
Po léta hodiny visely v zasedací síni staré radnice a po jejím zrušení byly přeneseny do zasedací síně v nové budově a nakonec skončily v městském muzeu. Díky hodinářskému nadšenci Arnoštu Homolkovi byly hodiny znovu opraveny a nyní odměřují pravidelně čas v depozitáři městského muzea. -mm-