Českotřebovské kalendárium - květen 2004

Karel ALIGER ( 9.9. 1916 – 28.5. 1984 ) – 20 let od úmrtí

I když se narodil v Ústí nad Orlicí a mladých let si užíval v Dlouhé Třebové, převážnou část života prožil v České Třebové. Zde v roce 1943 získal fotoateliér v Litomyšlské ulici, který s malými přestávkami využíval do roku 1958. Od ledna 1959 nastoupil do propagačního oddělení českotřebovské Perly, kde pracoval do svého odchodu do důchodu. Zúčastnil se s úspěchem různých výstav doma i v zahraničí, jeho fotografie se také pravidelně objevovaly na stránkách Českotřebovského zpravodaje, v krajském deníku Pochodeň, okresním týdeníku Jiskra Orlicka, v závodním časopise Výzva , ….Za fotografie do publikace Česká Třebová 1278 – 1978 byl odměněn pamětním listem s medailí od MěstNV v České Třebové u příležitosti 700. výročí města. Velice si také vážil děkovného dopisu od paní Zuzany Švabinské za kozlovské motivy, které vytvořil v jubilejním roce národního umělce Maxe Švabinského (1973). Své odborné znalosti, které získal nejen na uměleckoprůmyslové škole, ale i vyučením v oboru a léty praxe si nenechával pouze pro sebe. Jako externí učitel na tehdejší Lidové škole umění je předával malým nadšencům fotografování.

Zemřel po delší nemoci, pochován je na českotřebovském hřbitově. U příležitosti jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin vydalo Městské muzeum v České Třebové malou monografii s názvem Karel Aliger a jeho Česká Třebová.

Františka HONLOVÁ ( 29.9. 1858 – 29.5. 1929 ) – 75 let od úmrtí

Narodila se v České Třebové v čp. 52 jako druhé dítě Josefa Honla a Františky, rozené Pávkové z Velké Řetové. Otec Františky se zabýval nejenom polním hospodářstvím, ale i podomním obchodem s tehdy oblíbenými květovanými šátky. Když byly Františce dva roky, odstěhovala se rodina do Litomyšle. V Litomyšli zůstali Honlovi jen rok, pak se vrátili do Třebové, kde otec zakoupil jednopatrový dům čp. 85 v místě zvaném Na ostrově.

Vychodila školu ve svém rodišti a německou vyšší dívčí školu v Moravské Třebové. Zajímalo jí umění, hodně četla, hrála ochotnické divadlo, dokonce byla jednatelkou a spoluzakladatelkou ochotnického spolku Hýbl, angažovala se v Sokole. Když se v roce 1887 ve městě otevřela německá škola a brzy na to i opatrovna, rozhodla se proti poněmčení bojovat. Po ročním kursu pro pěstounky v Praze nabídla městu za nepatrný nájem svůj dům Na Ostrově, který mezitím zdědila, pro účely městské opatrovny. Působila zde potom plných 20 let ( do roku 1909 ) jako dobrovolná, neplacená pěstounka. Starala se až o 150 dětí od 3 do 6 let. Od roku 1902 propůjčila dům také pro dětskou stravovnu, kterou opět 16 let bezplatně vedla. Tímto rozhodnutím zachránila ve válečných letech několik set chudých dětí před smrtí podvyživením. Žila vždy skromně, jmění, které získala po rodičích a které jen vlastním odříkáním udržela, odkázala městu České Třebové. Mělo sloužit k vybudování dalšího dětského zařízení.

Když zemřela, městská rada jí 31. května 1929 vypravila podle jejího přání pohřeb žehem. Ještě ve Třebové nad rakví promluvili : senátor Jiří Pichl, redaktor a spisovatel F.V. Krejčí, starosta města Josef Dytrt a učitelka B. Martincová. Při kremaci v Pardubicích se rozloučili se slečnou F. Honlovou ještě senátor G. Habrman a poslanec dr. Antonín Hain. Místem jejího posledního odpočinku je urnový háj na českotřebovském hřbitově.

Jan HÝBL ( 3.9. 1786 – 14.5. 1834 ) – 170 let od úmrtí

Vlastenečtí druhové z České expedice i z oblíbené hospůdky Na staré rychtě mu říkali třebovský Enšpígl. To podle jeho rodiště a veselé povahy.Narodil se v České Třebové, kde jeho rodiče – Josef a Alžběta Hýblovi měli krupařský obchod. Rodná chaloupka stávala pod kostelem, dnes je zde dům obchodu s obuví. Slavný rodák je na průčelí budovy připomenut bronzovou pamětní deskou o velikosti 180 x 80 od  akademického sochaře Františka Formánka. Obecnou školu vychodil v místě rodiště, německou normálku a gymnázium v Litomyšli. Jako sedmnáctiletý odešel v roce 1803 do Prahy na filozofická studia. Filozofii, ani následná studia techniky nedokončil a stal se literátem. Byl korektorem v několika tiskárnách, kde pečoval o jazykové a stylistické úpravy českých knih. Redigoval několik oblíbených časopisů, např. Českého lidumila, Rozmanitosti, Hyllos a Jindy a nyní, jejichž řízení později převzal J.K. Tyl a přejmenoval na Květy české. Překládal divadelní hry a prózu. Drobné prózy také sám psal jako např. Poučné a kratochvilné historie o strašidlech, nebo humoresku Justýnčin mistrovský kus. Napsal také významný odborný spisek Historie českého divadla od počátku až do nynějších časů ( 1816 ), z něhož pak vycházeli další pokračovatelé v zobrazení obrozeneckého divadla. Ke konci života navázal na činnost V.M. Krameria vydáváním děl starší české literatury ( D. Adam z Veleslavína, J.F. Hammerschmidt, Paleček …). Psal jazykem prostým a jadrným. V časopisech, jejichž společenská funkce měla ráz populárně výchovný, pečoval i o praktické vzdělávání lidu. V Praze žil v chudičkém příbytku v Bartolomějské ulici na Starém Městě. A třebaže se domu, kde bydlel, říkalo U zlatého slunce, nikdy sluneční paprsky do úzké uličky nepronikly. V tomto prostředí také zemřel, pochován je na Olšanských hřbitovech. Jméno Jana Hýbla nezůstalo v České Třebové zapomenuto. Je po něm pojmenována ulice, při které stávala jeho rodná chaloupka a také místní divadelní spolek.

Karel STEINER ( 31.5. 1924 – 26.4. 1989 ) – nedožitých  80 let a 15 let od úmrtí

Narodil se na východním Slovensku v Košicích. Do našeho města se s rodiči přistěhoval krátce před druhou světovou válkou. Nejprve se vyučil strojním zámečníkem v dílnách ČSD. V letech 1940 až 1942 studoval na Zemské strojní průmyslové škole v Litomyšli. Od ledna 1941 do 4. května 1943, kdy byl v Pardubicích zatčen, působil v odbojové organizaci Mladý východ. Prošel věznicemi v Berlíně, Ebrachu, Lipsku, Gollnově, Praze, Drážďanech, Pardubicích a v Terezíně. Z Terezína byl osvobozen Mezinárodním červeným křížem 5. května 1945. Generál Ludvík Svoboda ho 24. června 1946 vyznamenal válečným křížem 1939 a československou vojenskou medailí za zásluhy II. stupně. Svaz osvobozených politických vězňů mu odevzdal Pamětní odznak, trnovou korunu, na paměť účasti v národním odboji za osvobození Československa v letech 1939 až 1945.

Po vyléčení a zotavení z útrap nacistických koncentračních táborů udělal přijímací zkoušky na Vojenskou akademii v Hranicích. Po studiích ( 1947 ) v hodnosti poručíka nastoupil k dělostřeleckému pluku v Košicích. Dlouho si zde nepobyl, v roce 1949 byl z armády propuštěn jako nespolehlivý. Nastoupil do dolů, kde začal jeho protikomunistický odboj. Jako frézař pracoval také v n.p. Strojtex Česká Třebová. Stále byl členem protikomunistické skupiny až do zatčení 13. ledna 1955. Vyšší vojenský soud v Trenčíně jej odsoudil pro trestný čin velezrady na 18 let odnětí svobody, propadnutí majetku, k ztrátě čestných práv občanských na 8 let,  atd. Trest si odpykával v Leopoldově. Ve věznici pracoval jako frézař, propuštěn byl na amnestii 10. srpna 1960. Rehabilitován byl Vyšším vojenským soudem v Trenčíně 7. srpna 1990. Když se vrátil z Leopoldova domů, našel po velkých obtížích práci v družstvu invalidů Orlík. Při zaměstnání studoval dálkově Střední ekonomickou školu v Brně. Krátce před důchodem pracoval na stavbě krytého plaveckého bazénu. Zabýval se ekonomikou stavby, zajišťoval materiál a brigádníky, zapisoval brigádnické hodiny ….

Václav ŠREFL ( 14.5. 1889 – 13.6. 1965 ) – 115 let od narození

Narodil se v rodině zemědělce v Kunvaldu. Měl ještě sedm sourozenců. Základní školu absolvoval v Žamberku, pak se vyučil zámečníkem. Teoretické vědomosti získal v pokračovací škole v Králíkách.

Po praxi, kterou vykonal v textilní továrně Jan Hernych a syn ( Ústí n. O. ), v parní cihelně a pile Jos. Holase ( Ústí n. O. ) a v továrně hospodářských strojů v Litomyšli se věnoval obchodní činnosti. Tu zahájil v podniku strýce Antonína Kalouse v Jablonném nad Orlicí, pokračoval v Kunvaldu ( samostatně ) a v roce 1912 u filiálky fy Šmok v Hylvátech, kde stroje i opravoval. Během první světové války pracoval v muniční továrně v Liberci.

Koncem války se seznámil s Josefem Jindrou, majitelem továrny na mosazné zboží na Parníku a dohodli se na spolupráci. Svým finančním vkladem se stal Václav Šrefl spolumajitelem podniku. Staral se o finanční a obchodní záležitosti, Josef Jindra vedl výrobu. Jak se finanční situace zlepšovala, oba majitelé podnik rozšiřovali a modernizovali. Vyráběli jednoduché mosazné výrobky, hlavně hmoždíře, kování na okna a dveře, některé výtokové kohouty, ventily a různé součástky pro čerpadla a pumpy. Zlom ve výrobě nastal v roce 1925, kdy byl do podniku získán odborník na výrobu armatur pan Tonchyn. Jako dílovedoucí provedl reformu výroby. Změna se také objevila v názvu podniku – Továrna na armatury. Václav Šrefl spolupracoval s Josefem Jindrou jedenáct let a za tu dobu vybudovali dobře prosperující podnik, zaměstnávající až 170 lidí. V roce 1929 se oba společníci rozešli.

Po rozdělení majetku uvedl za necelý rok Václav Šrefl do provozu vlastní podnik v České Třebové. Do nových prostor přešla většina starších dělníků a také několik techniků z Jindrovy továrny, takže počáteční výroba probíhala hladce. Potíže nenastaly ani v době hospodářské krize. Za války se do výroby příliš neinvestovalo, pracovalo se pro zbrojovky. Když  skončila válka, pokračovala výroba rychle kupředu, protože továrna byla dobře zásobena nástroji a nástrojovou ocelí, žlutými kovy a polotovary z mosazi a bronzu, které byly po dobu války ukryty před Němci. Když Václav Šrefl v roce 1948 ze svého podniku nedobrovolně odcházel, pracovalo zde 180 zaměstnanců, z toho pět úředníků. Vyráběly se hlavně mosazné armatury na páru, vodu, plyn a ústřední topení a to v nejvyšší kvalitě. Potkalo jej nejen znárodnění  podniku. Byl vystěhován i ze své vily na Parníku. Tehdy zůstal s rodinou úplně bez prostředků. Jeho manželka pak pracovala několik let v parnické textilce, aby měli alespoň malou penzi. Poslední roky života prožil za podpory svých tří dětí v činžovním domě na Farářství, kde také zemřel.

ThDr. Jan PODZIMEK ( 30.5. 1904 – 8.6. 1957 ) – 100 let od narození

Narodil se v Miličevsi ve východních Čechách. Po studiích pracoval v církvi československé. V roce 1931 působil jako katecheta v Roudnici, v letech 1942 až 1946 byl farářem v České Třebové a České Skalici. Svoji kněžskou činnost ukončil v letech 1948 až 1950 v Chrastavě u Liberce. Byl významným mykologem a lichemologem, zajímal se o botaniku. Výsledky svého bádání zveřejňoval v odborném tisku – Čs. mykologie, časopis Národního muzea. Zemřel v Mladé Boleslavi.

Jan Skalický