Českotřebovské kalendárium na červen 2002

Jiří KREJČÍ ( 1.12. 1899 – 8.6. 1977 ) – 25 let od úmrtí

Narodil se v Praze v rodině významného českotřebovského rodáka Františka Krejčího. Každé prázdniny přijížděl do České Třebové za svým dědečkem Františkem Vostárkem, strojmistrem státních drah. V pozdějších letech zde i maloval. Důkazem toho jsou jeho obrazy s českotřebovskou tématikou. Jako žák prof. Maxe Švabinského na pražské AVU    ( 1919 – 1925 ) se stal generačním druhem Jana Baucha, Vojtěcha Tittelbacha, Cyrila Boudy, Miloslava Holého a Vladimíra Sychry, s nimiž jej spojovaly mnohé výtvarné názory. Také Jiří Krejčí inklinoval nejprve ke kubismu, potom však našel větší spřízněnost s poetismem, který lépe vyhovoval jeho cítění a fantazii. Od začátku se projevoval jako velký milovník přírody, volné krajiny i tichých lesních zákoutí, v nichž dokázal zachytit neopakovatelnou atmosféru okamžiku. Volil přitom jednoduché výrazové prostředky, používal metodu výtvarné zkratky, v níž je tvar i barva ve vyrovnané symbióze. V protikladu je Krejčího zájem o vysloveně městská témata. Ve třicátých letech tak reagoval na sociální vlnu v umění. Téma ulice jako symbolu moderní doby jej provázelo i později Byl členem brněnské Skupiny výtvarných umělců a později členem SVU Mánes. Nebyl jen malířem, ale také sochařem ( je autorem řady drobných plastik ) a výtvarným kritikem. Napsal menší monografie o Václavu Špálovi a Josefu Mánesovi a knihu Hovory o obrazech.

Vratislav RYBIČKA ( 21.6. 1867 – 12.1. 1926 ) – 135 let od narození

Pocházel ze známého českotřebovského rodu. Jeho otec Hynek Rybička byl velkopláteníkem a starostou města. Tragicky zahynul při požáru Okružního divadla ve Vídni 8. prosince 1881. Vratislav měl hudební nadání, proto studoval na konzervatoři. Ve svém rodišti České Třebové se podílel na kulturním i společenském životě. V roce 1900 se oženil s Emilií Pirschlovou, dcerou mlynáře a obchodníka obilím ze Svitav. Krátce po sňatku dostal místo u velké firmy Heinrich Klinger ve Vídni. Působil zde do listopadu 1918, kdy byl přeložen na pražské zastoupení firmy. V Praze rodina Rybičkova pobývala do roku 1926. Po smrti Vratislava se rozpadla a přátelské vztahy s ostatními členy Rybičkova rodu byly ukončeny.

František VRBICKÝ ( 6.6. 1907 – 7.10. 1983 ) – 95 let od narození

Narodil se v Ústí nad Orlicí. Do obecné a měšťanské školy chodil v místě rodiště, učitelský ústav vystudoval v nedaleké Litomyšli ( 1928 ). Učil v Horních Heřmanicích, v Ústí nad Orlicí, Výprachticích a od roku 1937 v České Třebové. Postupně na měšťanské škole, Střední všeobecně vzdělávací škole a základní devítileté škole.  O přírodu se zajímal od dětských let. Během svých studií a učitelské praxe se věnoval botanice, entomologii a ornitologii. Znal velmi dobře lokality a přírodu Českotřebovska, Orlickoústecka, Žamberecka a Litomyšlska. Od roku 1932 byl členem Československé společnosti entomologické. Aktivně pracoval také v Československé společnosti ornitologické, v Přírodovědných klubech v Praze a v Brně. Měl hojný poznámkový materiál, který předal na sklonku života východočeské pobočce  Československé botanické společnosti v Pardubicích. Jeho bohatý herbář  byl rozstříhán a nyní je patrně uložen ve Východočeském muzeu v Pardubicích. Dlouhá léta vykonával funkci konzervátora státní ochrany přírody v Ústí nad Orlicí, pro Meteorologický ústav v Praze zaznamenával meteorologická měření. V lednu 1975 začal pracovat v nově ustaveném aktivu pro ochranu životního prostředí. Jan Skalický

Vzpomínka na Milana Zahálku (1923 – 1972)

Zdá se neuvěřitelné, že už před třiceti lety jsme se loučili s Milanem Zahálkou. Co by byl za tu dobu do dneška napsal objevných studií o českotřebovské kulturní historii! Ač rodák z Vysokého mýta, věnoval všechny volné chvíle od studentských let kultuře města, kde od kvinty na zdejším gymnáziu udivoval okolí svými znalostmi o české a zahraniční literatuře, sledoval přitom svůj velký vzor F.X.Šaldu a byl posilován a usměrňován citlivým naším učitelem profesorem Karlem Ransdorfem. Dobové poměry a pak zase hlásící se choroba mu nedovolily univerzitní studium a znalost jazyků ho nakonec zavedla do exportních průmyslových podniků, kde si pilně doplňoval technické i ekonomické znalosti. Všechny volné chvíle však věnoval zanícenému studiu bílých míst českotřebovských kulturních dějin 19. století. Jeho stati o F.M. Klácelovi, o F.V. Krejčím, o předčasně zemřelých básníkovi Ladislavu Jankelovi a houslistovi Miroslavu Škrabalovi nebo objevná stať o obrazu Hor v díle Terezy Novákové, vše psané výsostným stylem, nenacházely v té době bohužel místo v třebovském tisku. Hledalo se tedy pro ně místo z části v tisku krajském, pro rozsáhlejší a nejvýznamnější z nich se pak našlo uplatnění v tiscích litomyšlského muzea, vedeného českotřebovským rodákem dr. Janem Kapustou. I nekrolog o Milanovi po jeho předčasném odchodu s bibliografií jeho prací byl zveřejněn v Litomyšli (srv. Zprávy z muzeí od Trstěnické stezky, č. 13-14, Litomyšl 1973, s.78-81. Tím se dá vysvětlit skutečnost, že Milanovy práce ušly patrně pozornosti autorskému týmu Toulek minulostí Českotřebovska. Ale snad to tak není, snad si je šetří pro využití v dalším svazku tohoto záslužného díla, v kterém – podle doslovu k druhému dílu – se počítá s řadou doplňků, které se už nevešly do dosavadních dvou svazků.

Sám jsem v poslední době při práci na monografii o Hubertu Gordonu Schauerovi, literárním kritikovi a publicistovi, jenž roku 1892 zemřel v lázních na Horách, často myslil na Milana., jak by ho jistě velmi zaujal dramatický osud dalšího z předčasně zemřelých rodáků Eduarda Hubáčka, na kterého tak vřele vzpomínal o rok mladší F.V. Krejčí, že mu v rozhovorech probouzel jeho ducha a nahrazoval univerzitní studium. Hubáčka pojila právě s H.G. Schauerem přátelská filosofická korespondence; úvahy, které si vyměňovali, se – jak se ukázalo – staly zdrojem Schauerových pověstných Našich dvou otázek  z prosince roku 1886, které  po uveřejnění vzbudily takovou bouři v české žurnalistice, že přiměla prof. T.G. Masaryka k vstupu do aktivní politiky. I tady by Milan jistě se zanícením nalézal další příklad podílu českotřebovského kulturně-politického podhoubí na českém národním životě – kdyby byl ještě mezi námi…    Jindřich Růžička

15 let od úmrtí Marie Blodíkové  ( * 5.9. 1910 + 23. 4. 1987)

Před 15 lety na jaře roku 1987 zemřela paní Marie Blodíková, v našem  městě známá především jako znamenitá herečka nejrozmanitějších žánrů, která se jako nemnoho žen prosadila také jako režisérka. V této souvislosti je často vzpomínána především Čapkova Matka. Mezi svými kolegyněmi zůstala v této roli do dnešní doby zatím zřejmě nepřekonána. Její práce pro divadlo je také vzpomínána ve všech hodnoceních DS Hýbl. Věnujme jí proto alespoň tuto krátkou vzpomínku. –mm-