Českotřebovské kalendárium na měsíc červen 2004

S měsíčním zpožděním si připomínáme nedožitých 80 let prof. Vratislava BĚLSKÉHO  ( 5.5. 1924 – 26.4. 2003 )    

Význačný cembalista, varhaník, hudební vědec a pedagog se narodil v České Třebové v rodině akademického malíře a středoškolského profesora Františka Bělského. V rodném městě vystudoval reálné gymnázium a přitom se hudebně vzdělával na hudební škole v Pardubicích a soukromě ve Třebové u Františka Preislera mladšího ( klavír ). Během války byl totálně nasazen, a tak mohl studovat na brněnské konzervatoři až v roce 1945   ( varhany u prof. Jos. Černického ). V roce 1949 se oženil, manželka Vlasta studovala též varhany. Další vzdělání získal na JAMU u profesora Františka Michálka.  Než nastoupil na dráhu profesora brněnské konzervatoře, nejprve se věnoval koncertní činnosti s komorními sólisty. Z této spolupráce také vznikla celá řada televizních a rozhlasových nahrávek. Potom učil na hudebních školách v Kuřimi u Brna a ve Šlapanicích. Byl nejen praktickým hudebníkem, ale věnoval se i studiu historie a teorie hudby. Objevil a z rukopisů připravil k provedení řadu skladeb českých mistrů, které také vydal tiskem v edici Musica antiqua bohemica. Soustředil se na Adama Michnu z Otradovic a Jana Dismase Zelenku. Pro své žáky na konzervatoři napsal Nauku o varhanách, která se dočkala několika vydání. Přeložil knihy a učebnice o interpretaci        ( Pokus o návod jak hrát na příčnou flétnu J.J. Quantze, Důkladná škola na housle L. Mozarta, Úvaha o správném způsobu hry na klavír C. Ph. E. Bacha ….). Varhanní hru na konzervatoři vyučoval sedmnáct let, ještě dlouho v důchodovém věku byl lektorem odborných předmětů na JAMU.

Jindřich PRAVEČEK mladší ( 28.6. 1909 – 11.2. 2000 ) – nedožitých 95 let

Pocházel z kantorské a muzikantské rodiny. Do České Třebové přišel s rodiči z rodných Výprachtic v roce 1920. Studoval reálné gymnázium a zároveň se vzdělával v hudbě. Dojížděl do Pardubic na hudební školu k prof. Stanislavu Ondříčkovi. Hru na housle později zdokonalil na mistrovské škole pražské konzervatoře ( prof. Jaroslav Kocian ). Na téže škole vystudoval ještě dirigování ( prof. Pavel Dědeček ) a kompozici   ( prof. Jaroslav Řídký ).

Celý svůj muzikantský život spojil s dechovou hudbou. Byl vojenským kapelníkem, velitelem vojenské hudební školy v Praze, dirigentem Ústřední hudby Čsl. lidové armády. Vyučoval instrumentaci pro dechové nástroje na  JAMU v Brně. Mimořádné jsou jeho zásluhy o amatérské dechové orchestry, festivaly a přehlídky dechových hudeb. Jezdil proto i do Lanškrouna, kde se setkával s východočeskými orchestry a skladateli. Věnoval se rovněž dechovkám mládeže, působil jako poradce, člen mezinárodních porot …

Napsal na 150 skladeb, převážně pro dechové orchestry, upravil a instrumentoval mnoho lidových písní a dalších skladeb. Pro velký dechový orchestr upravil např. Dvořákovy Slovanské tance, skladby P.I. Čajkovského a F. Chopina.

Na Českou Třebovou nikdy nezapomněl. Jezdíval sem za rodiči, mohli jsme jej občas vidět za dirigentským pultem symfonického orchestru Smetana. Osobně se také zúčastnil oslav 700 let trvání města v roce 1978. Jindřich Praveček se výrazně zapsal do historie naší dechové hudby a byl za to po právu oceněn. V roce 1966 se stal zasloužilým umělcem, v předvečer svých osmdesátých narozenin byl jmenován národním umělcem.

Významné životní jubileum Jindřišky VANÍČKOVÉ – narozena 2. června 1934

Přestože se narodila v České Třebové, nejranější dětství prožila s rodiči a mladší sestrou v Devínském jazeru u Bratislavy na Slovensku. Otec Jindřich Vostárek v té době působil v Lokomotivním depu v Bratislavě jako strojvedoucí ČSD. V době nástupu fašismu ( 1939 ) se rodina Vostárkova  vrátila do České Třebové a  nastěhovala se do  podkrovního bytu  v Domě práce. Rodiče Vostárkovi zde žili až do své smrti.

Po absolvování čtyřletého gymnázia ( 1953 ) nastoupila do zaměstnání k ČSD. Pracovala u vozové služby Železniční stanice v České Třebové do roku 1958. V červnu 1955 se provdala za Eduarda Vaníčka, učitele a pozdějšího ředitele místní hudební školy. O tři roky později       ( 1958 ) se jim narodil syn Eduard, dnes vynikající hudebník v Praze.

Hudbě se věnovala od dětství ( soukromá žačka Z. Bezdíčkové a M.Pachové ).S učitelkou Pachovou přešla do nově založené Městské hudební školy, kde absolvovala osm ročníků klavírní hry ( 1945 až 1953 ). Po té spolupracovala s M. Pachovou opět soukromě. V roce 1960 nastoupila na žádost ředitele Šimečka na základní hudební školu v České Třebové jako externí učitelka klavíru. Současně začala také pracovat v Osvětové besedě ( lektorka klavírní hry hudebních kurzů ). Po odchodu učitelky Mojžíšové (1963 ) se stala  interní učitelkou na plný úvazek. Působila zde až do roku 1994. Během pedagogické činnosti vystudovala brněnskou konzervatoř ( prof. J. Doležal ). V letech 1986 až 1992 na hudební škole ředitelovala. Dlouhá léta byla členkou, později předsedkyní pěveckého sboru Českotřebovských učitelek ( dirigent – bývalý ředitel LŠU Antonín Šimeček ), nepravidelně spolupracovala ( pro pracovní zatížení) s pěveckým sborem Bendl.

Jak hodnotí svoji dosavadní hudební a pedagogickou činnost sama jubilantka ? „Bez hudby nemohu být, a tak stále ještě učím na ZUŠ v Ústí nad Orlicí. Pracovala jsem s celou řadou dobrých i velmi dobrých žáků, ať byli z mé klavírní třídy, neb z tříd mých  kolegů – učitelů. Většina z nich dnes působí jako profesionální hudebníci na ZUŠ, ZŠ,  konzervatořích a vysokých pedagogických školách. Z mých žáků – klavíristů jmenuji alespoň Mgr. G. Vorbovou, absolventku konzervatoře a vysoké hudební školy JAMU v Brně. V současné době působí na brněnské konzervatoři jako profesorka klavírní hry a korepetice. Dále pak učitelky místní ZUŠ – M. Hainzovou – Mimrovou a Bl. Drtilovou – Poukarovou. Obě jsou absolventkami konzervatoře ( Pardubice, Brno ), ing.R.Budila, absolventa druhého cyklu LŠU, úspěšně reprezentoval klavírní soutěže LŠU v krajských kolech, v celostátní soutěži v Brně získal  4. místo a obdržel čestné uznání I. stupně. Vzpomínám také na Mgr. E. Keprtovou – Hrdinovou, PhDr. St. Pecháčka ( docent vysoké pedagogické školy – katedra HV – teoretické předměty ), Mgr. D. Zoubkovou – Bažantovou a další. K mým velmi dobrým žákům, kteří byli v mé třídě jako obligalisté patřili: Mgr. M. Řehák ( violista, ze třídy uč. E. Vaníčka, dnes Komorní filharmonie Pardubice, prof. smyčcového oddělení na pardubické konzervatoři a Vysoké pedagogické škole v Hradci Králové ), jeho bratr Mgr. J. Řehák (violista, ze třídy uč. E. Vaníčka, dnes Česká filharmonie v Praze ), Mgr. J. Němeček ( žák Jos. Petráka, absolvent brněnské konzervatoře a AMU v Praze, primárius Bennewitzova kvarteta ), E. Vaníček, syn ( žák uč. E. Vaníčka staršího, absolvent pražské konzervatoře ve třídě prof. N. Grumlíkové, violista komorního orchestru Virtuosi di Praga v Praze ), E. Řeháková – Vaverková  ( absolventka pěveckého oddělení pardubické konzervatoře ), J. Nováková ( absolventka pardubické konzervatoře, dnes učitelka na ZUŠ v České Třebové ) ……Celý život věnuji hudbě. Co se mi podařilo jako učitelce a později ředitelce LŠU – ZUŠ ? Vychovat dobré žáky amatéry a také profesionály. A z pohledu ředitelky ?  Upevnila se družební spolupráce s LŠU Svit pod Tatrami a také s místním Státním statkem. Došlo k rekonstrukci školní budovy včetně nové střechy, mohli jsme skromně vybavit ředitelnu a zakoupit některé hudební nástroje …… Toto snažení bylo podpořeno spoluprací vedení školy se SRPŠ ( dlouholetý předseda J. Paseka, později Mgr. M. Mikolecký ) . „Hudba", říká Jindřiška Vaníčková, "se mi stala životní povinností – nutností, ale i radostí".

 Jan Skalický