Českotřebovské kalendárium na červen 2005

105. výročí sňatku malíře Maxe Švabinského s Eliškou Vejrychovou

Eliška s Maxem se seznámili v roce 1895 na Národopisné výstavě v Praze. Okamžitě se do sebe zamilovali. Ela snila o umělci a malíř našel děvče, které si chtěl vychovat podle svých představ. A Ela byla učenlivou žákyní. Švabinský jí nosil knihy i publikace o umění a zasvěcoval ji do své práce. Také se rychle adaptoval do početného rodinného kolektivu Vejrychových. S nimi také v roce 1895 poprvé navštívil vesničku Kozlov. Švabinského nadchla nejen malebná chaloupka ve stráni, ale i okolní příroda. Od této chvíle se stal Kozlov na mnoho let ( do roku 1919 ) hlavním inspiračním a pracovním prostředím. Rok 1900 jim přinesl dvě významné události. Přístavbu chaloupky, provedenou Eliným bratrem Karlem a svatbu. Ta se uskutečnila 2. června 1900 v Litomyšli, protože vesnička Kozlov patřila do tamní farnosti. Ženich Max a jeho mládenec, malíř Jakub Obrovský, byli v cylindrech a nevěsta v dlouhých bílých šatech. Když se svatebčané vraceli z kostela, Kozlovští je přivítali podle starého zvyku. Všichni přítomní byli ve svátečním oblečení shromážděni na návsi, zástava na vysokých stožárech přála štěstí novomanželům. V hostinci U Kabrhelů byla nachystaná svatební hostina. Druhého dne Ela a Max odjeli na svatební cestu do Holandska. Za Rembrandtem a Halsem. (Fotografie ze svatby v Litomyšli 2.6. 1900)    

František PREISLER  I. ( 5.5. 1886 – 6.6. 1945 ) – 60 let od úmrtí

Narodil se v Poličce. Pocházel z rodiny, kde se muzikantství přenášelo z pokolení na pokolení. V době, kdy jako patnáctiletý odcházel na pražskou hudební konzervatoř, ovládal hru na klavír, varhany, smyčcové a některé dechové nástroje. Měl také za sebou několik úspěšných skladatelských pokusů.

Po absolvování konzervatoře působil nejprve v rodné Poličce ( učitel hudby, sbormistr zpěváckého spolku Kolár, dirigent Mládenecké kapely ), následovaly Nové Dvory u Kutné Hory ( ředitel kůru ) a nakonec Česká Třebová. Jmenovacím dekretem Zemského úřadu v Praze zde byl v roce 1906 ustanoven ředitelem kůru a městským kapelníkem. Založil a řídil hudební spolek Filharmonia, později změněný na pěvecko – hudební spolek Smetana a také dechový a taneční orchestr. Také učil zpěvu na místní reálce a hudbě všeobecně na své soukromé škole. Pro své žáky napsal řadu cvičení a škol k výuce hudebních nástrojů. Složil desítky písní, předeher, skladeb komorních a tanečních, hudbu scénickou, k tělovýchovným cvičením, balety. Mimo to upravil husitské a evangelické chorály a nespočet písní lidových. Jeho skladby se s úspěchem hrávaly v místním chrámu sv. Jakuba. Vlastnil obrovský hudební archiv, který neustále doplňoval. Ve své době patřil k největším ve východních Čechách.

Zemřel nečekaně, krátce po osvobození naší vlasti. Pochován je na českotřebovském hřbitově.

Nedožitých 105 let Ladislava SILBRNÍKA

Narodil se 17. června 1900 v rodině domácího tkalce Na Skalce. Po vyučení elektrotechnikem nastoupil v rodné České Třebové na místo strojvedoucího – čekatele. Státní službu u dráhy ukončil po 15. březnu 1939, když nechtěl sloužit Hitlerovi. Využil příležitosti a nechal se penzionovat. Jako důchodce se zapojil do protifašistického odboje. Asistoval při rozmnožování ilegálních tiskovin, které pak rozvážel. Ve Třebové založil odbojovou skupinku železničářů s úkolem získávat a odesílat zprávy rázu politického, hospodářsko – technického a vojenského. V roce 1941 se štěstím unikl v Praze gestapu, ale ne nadlouho. V den svých jmenin byl zatčen přímo na ulici, jako člen CPO, při leteckém poplachu. Při přelíčení 29. až 30. března v Drážďanech byl odsouzen k trestu smrti a po uplynutí lhůty 90 dnů byl sekerou popraven. Im memoriam byl vyznamenán „ Odznakem druhého národního odboje ” ministra vnitra a „ Čs. válečným křížem 1939 ” prezidenta republiky.

Václav ŠREFL ( 14.5. 1889 – 13.6. 1965 ) – 40 let od úmrtí

Narodil se v Kunvaldu v rodině zemědělce. Měl ještě sedm sourozenců ( 6 chlapců, 1 děvče ). Základní školu absolvoval v Žamberku, pak se vyučil zámečníkem. Teoretické vědomosti získal v pokračovací škole v Králikách. Po praxi, kterou vykonal v textilní továrně Jan Hernych a syn ( Ústí nad Orlicí ), v parní cihelně a pile Josefa Holase ( Ústí nad Orlicí ) a v továrně hospodářských strojů v Litomyšli se věnoval obchodní činnosti. Tu zahájil v podniku strýce Antonína Kalouse v Jablonném nad Orlicí, pokračoval v Kunvaldu ( samostatně ) a v roce 1912 u filiálky fy Šmok v Hylvátech, kde stroje i opravoval. Během první světové války pracoval v muniční továrně v Liberci. Koncem války se seznámil s Josefem Jindrou, majitelem továrny na mosazné zboží na Parníku u České Třebové a dohodli se na spolupráci. Václav Šrefl se staral o finanční a obchodní záležitosti, Josef Jindra vedl výrobu. Postupem let spolu vybudovali dobře prosperující podnik, zaměstnávající až 170 lidí. Po jedenácti letech ( 1929 ) se oba společníci rozešli.

Za necelý rok po rozdělení majetku uvedl Václav Šrefl do provozu vlastní podnik v České Třebové. Ten úspěšně vedl až do osudného znárodnění v roce 1948. V té době přišel nejen o továrnu, ale i vilu na Parníku. Tehdy zůstal s rodinou úplně bez prostředků. Jeho manželka pak pracovala několik let v parnické textilce, aby měli alespoň malou penzi. Poslední roky života dožil za podpory svých tří dětí v činžovním domě na Farářství, kde také zemřel.

Jan Skalický