Českotřebovské
kalendárium – srpen 2000
Dvojí
vzpomínka na doc. ing. Ludvíka Shejbala (24. 8. 1885 – 29. 11. 1970)
Narodil se v České Třebové, v rodině
strojvůdce Jana Shejbala. Patřil k největším odborníkům na železnici.
Odbornost získal na Vysokém učení technickém v Praze, soukromým
studiem anglické a americké literatury a mnohaletou praxí na dráze.
Jako přednosta Dílen ČSD v České Třebové se pustil do složitých
rekonstrukcí zastaralých a nevyhovujících typů lokomotiv, zajímal se o
konstrukce lokomotiv zahraničních. Za své peníze podnikl studijní cestu po
francouzských a anglických drahách. Své bohaté zkušenosti si nenechával
pro sebe. Přednášel na pražské technice jako docent stavbu železničních
strojů.
Pracoval také na českotřebovské radnici Po dvě volební období působil
ve funkci prvního náměstka starosty a v letech 1927 – 28 zastával dočasně
starostenský úřad za zemřelého starostu Touška. V roce 1942 byl přeložen
do dílen v Lounech. Po II. světové válce pracoval na ministerstvu železnic
a byl členem UIC (Mezinárodní železniční unie). Ještě v únoru 1948
se zúčastnil jako vrchní technický rada zasedání UIC v Amsterodamu.
Krátce na to byl vyřazen z aktivní služby a penzionován.
Ing. Shejbal se natrvalo přestěhoval do svého rodiště – České Třebové,
kde nastoupil jako externí učitel na Vyšší školu železniční. Na škole
byl velice oblíben. Pedagogickou činnost ukončil v roce 1956. V letošním
roce si připomeneme, že v srpnu uplyne 115 let od jeho narození a v listopadu
tomu bude 30 let, co zemřel.
155
let tratě Olomouc – Česká Třebová – Praha
Letos 20. srpna uplyne 155 let od chvíle,
kdy Českou Třebovou projel první vlak z Olomouce do Prahy. Tehdy zdolal
251 km dlouhou vzdálenost za 10 a půl hodiny (čistá jízda trvala 7 hodin 40
minut). Trasa železnice přes Českou Třebovou byla vybrána spíše jako náhradní,
původní projekt počítal s vedením železnice od Chocně přes Litomyšl.
Protože se však města na této trase proti projektu postavila, dostala šanci
dalšího rozvoje Česká Třebová jako tehdy malé městečko se třemi tisíci
obyvatel.
Stavba byla zahájena 4. září 1842 a dokončena v červenci 1845.
Za 155 let se změnila k nepoznání jak původní železniční trať, tak
i českotřebovský železniční uzel. Z původní staničky III. třídy
vyrostlo jedno z největších nádraží ve střední Evropě s plnou
automatizací, představující ve svém oboru vrchol současné techniky.
František
Pravoslav Volák – 135 let od úmrtí
Narodil se v Lidmani u Pelhřimova
19. srpna 1829. Gymnázium vystudoval v Jihlavě, filozofii v Brně a
práva v Praze.
Jako horlivý vlastenec bojoval v roce 1848 za svobodu na pražských
barikádách. Na podzim téhož roku se zúčastnil jako dobrovolník bojů na
Slovensku. Poblíž Myjavy byl dokonce raněn. Působil jako soudní adjunkt v Prešpurku,
auskonzultant v Litomyšli a koncipista při Zemském výboru v Praze.
Volákova literární činnost se projevovala hlavně v překladech
z polštiny a ruštiny. Některé své práce podepisoval jménem Bořivoj
Kordeš.
Jeho chatrné zdraví se na jaře roku
1865 silně zhoršilo, že musel ulehnout na lůžko. Na radu lékaře odejel na
léčení do maličkých lázní – Hor u České Třebové, kde v kruhu
nejbližších příbuzných 4. srpna 1865 zemřel. Pochován byl na starém českotřebovském
hřbitově. Ovdovělou paní Volákovou si vzal jako starou lásku za manželku
Ing. Vít Vrba roku 1875.
Tábor
lidu na Horách před 130 lety
V neděli odpoledne 28. srpna
1870 vyšel z vyzdobeného českotřebovského náměstí mohutný průvod
(asi 8000 účastníků) směrem k Horám.. Za zvuku čtyř kapel kráčeli
v průvodu členové různých cechů, Sokola, zpěváckých spolků, děti
i dospělí v národních krojích i v občanském oděvu.
Uvítací řeč na tábořišti pronesl ředitel hlavní školy Jan Orth,
dále hovořil vedoucí lidového shromáždění děkan Jan Tupec, jenž vřelými
slovy vysvětlil účel pořádání táborů. Po něm se
ujali slova MUDr. Matoušek a Josef Till z Ústí nad Orlicí,
vlastenecký Dr. Rudolf Thurn–Taxis
a hlavní řečník Josef Barák, spisovatel z Prahy, neohrožený bojovník
za práva národa.
Na ukončení tábora lidu přijatá rezoluce prohlašovala, že tábory
jsou důkazem souhlasu lidu s politikou českých poslanců a dále žádala
šíření osvěty, založení českých vysokých škol v Praze a v Brně,
založení České akademie věd a umění v Praze, založení rolnických
a průmyslových škol ve všech okresech, snížení daní, přijímání pouze
tuzemských úředníků do státních a zemských úřadů v českých zemích,
zrušení stálého vojska a zavedení národní domobrany, svobodné nošení
zbraní, zakládání tělocvičných a střeleckých jednot, podporu akciového
podnikání, zákaz prodeje velkostatků a selských usedlostí do rukou
cizozemců a konečně uskutečnění deklarace o smíru a spolužití českého
a německého národa.
Oldřich Bittl
(5.
8. 1905 - 6. 3. 1978)
Jedním z nejznámějších českotřebovských divadelních ochotníků, jehož jméno je dodnes – s výjimkou těch nejmladších – známé všem našim spoluobčanům, byl bezesporu pan Oldřich Bittl. Pocházel ze starého hereckého Bittlova rodu a nesporný talent, zděděný po předcích, jej záhy přivedl na „prkna, jež znamenají svět“ a jevišti zůstal věrný po celý svůj život.
Kočovná divadelní společnost, v níž rodina Bittlova působila, se stala ve své době velice známou, zejména ve východních Čechách. Na jedné ze „štací“, v Brandýse nad Orlicí, se dne 5. srpna 1905 manželům Jaroslavě a Josefu Karlu Bittlovi narodil předposlední z pěti synů, Oldřich.
Josef Karel Bittl v roce 1912 ve věku dvaačtyřiceti let zemřel a paní Jaroslava byla nucena se vedle práce na scéně věnovat výchově svých synů. V následujících letech divadelní společnost pana ředitele Hurty, u níž Jaroslava Bittlová působila, zavítala čas od času i do České Třebové. Zde se Jaroslava Bittlová poznala s majitelkou cukrárny v Hýblově ulici paní Františkou Duškovou. Ta paní Bittlové nabídla, aby se syn Oldřich, který právě končil školní docházku, v Duškově závodě vyučil cukrářem. Tak se také stalo a Oldřich Bittl se o řadu let později stal majitelem vlastní cukrárny pod podloubím dnes již neexistujícího domu čp. 42 na náměstí. Tomuto zaměstnání se věnoval i po znárodnění. Vedle vlastní profese však dokonale využíval daru, vloženého do kolébky jednou ze tří sudiček, hereckého talentu.
Dnes by již nikdo nespočítal v kolika hrách a v kolika rolích se Oldřich Bittl během svého života objevil. Namátkou připomeňme např. tituly Don Carlos, Matka, Maryša, Na dvoře vévodském, Bílá nemoc a Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou.
Po řadu let vystupoval Oldřich Bittl po boku svého kamaráda Čeňka Hampla. Bývaly to ku příkladu mikulášské a čertovské pochůzky, kdy Mikuláš v podání Č. Hampla a čert O. Bittla, v kostýmech, zapůjčených divadlem v Pardubicích, vzbuzovali opravdový respekt u všech dětí v navštívených rodinách. Tradiční byly velikonoční vyjížďky za koledou. Od některého z hospodářů v Semaníně se vypůjčil pár koní s bryčkou, která se týden před „šmekustrem“ zprovoznila, ozdobila pestrými pentlemi, a již se vyjíždělo na koledu po třebovských sousedkách.
Oldřich Bittl se podílel ve spolupráci s malířem a hercem Karlem Tomšem i na výzdobě sálů v Dělnickém a Národním domě před tradičními divadelními plesy. Uplatnil se také jako divadelní režisér, maskér a poradce pro dětská představení. Podílel se na mnoha estrádních a kabaretních vystoupeních, kde účinkoval po boku Karla Tomše, Jarky Sedláčkové, Vlasty Přívratské a dalších místních umělců.
Samostatnou kapitolou v umělecké činnosti Oldřicha Bittla bývalo působení na Jabkancových poutích. Zde vytvořil nezapomenutelnou postavu „obecního policajta“, podávajícího hlášení „purkmistrovi“ Čeňku Hamplovi. Na pódiu u kostelíčka se však objevil i v dalších výstupech, např. s J. Vařečkovou.
Stěsnat do několika řádek vše, čím Oldřich Bittl obohatil kulturní život našeho města, není v lidských silách. Stovky hodin, bez jakékoli odměny a s nesmírnou obětavostí prožitých na třebovských jevištích i v zákulisí, hovoří za vše.
Na Oldřicha Bittla, který snad nikdy nikoho nezarmoutil a plnými hrstmi rozdával radost a dobrou náladu, dnes, v roce 95. výročí jeho narození, vzpomínají řady spolupracovníků z divadelního souboru „Hýbl“, kamarádů, známých i pamětníků z řad vděčného obecenstva.
Oldřich Bittl se s námi navždy rozloučil v nemocnici v Pardubicích dne 6. března 1978 ve věku nedožitých třiasedmdesáti let.
Martin Šebela
Jan
Škeřík
Jedním
z Třebováků, kteří se ve Třebové přímo nenarodili, ale udělali
pro naše město hodně, je i pan Jan Škeřík, který koncem července oslavil
své 75. narozeniny. Při této příležitosti jsem jej navštívil a položil
mu několik otázek. Kde jste se narodil a kolik roků již žijete v našem městě?
Narodil
jsem se 30.7.1925 v Českých Heřmanicích. Do České Třebové jsem se přistěhoval
v roce 1952 (ve svých 27 letech). S rodinou jsem se zde usadil o 2 roky později
a tak zde žiji již 48 let.
Kde
jste působil před tím, než jste přišel do České Třebové?
Vyučil
jsem se ve stavebním oboru, absolvoval Stavební průmyslovku v Hradci Králové.
Před znárodněním jsem pracoval u dvou soukromých stavebních firem v Chocni
a v Poličce. Dále jsem pracoval na velké stavbě Vertexu Litomyšl ve funkci
zástupce stavbyvedoucího.
Jaký
podíl máte na pracích přímo v našem městě ?
Od
roku 1952 v České Třebové jsem nastoupil za n.p. Průmstav Pardubice na
stavbu rozvodny na Semanínské ulici. Potom následoval maratón staveb. Ve
funkci stavbyvedoucího jsem pracoval 13 let a to na výstavbě kasáren
(Konstruktiva Praha). Potom jsem delimitací přešel jsem zpět k Průmstavu
Pardubice a začala výstavba teplárny Perly, stavěl jsem vojenské bytovky na
Trubech, vodovod z Javorky do Teplárny, nástavbu přádelny, přestavbu
zdravotního střediska čp. 1000, dům Policie, budovu Železniční
polikliniky, 4 objekty v železniční stanici počínaje velínem budovy 019, dále
budovy 014 a 013, školní budovy v Depu kolejových vozidel, 2 vlečky do
rozvodny a teplárny, 4 rodinné domky pod Jelenicí, několik finských domků
a vojenské palebné postavení v Rybníku. Nejdéle jsem pracoval ve stavební
projekci v ÚVARU a to až do důchodu v r. 1985. V létech 1979-1981 jsem se
velkou měrou podílel organizací a projekty na elektrifikaci části chatové
oblasti Serpentiny, přes 7 km zavedení vodovodu v celé chatové oblasti až k
Horám a zřízení autobusové zastávky na Serpentinách a to bez nároku na
odměnu.
Dotaz:
A jaké byly a jsou Vaše další zájmy ?
Od
mládí fandím motorismu, byl jsem pokladníkem bývalého Autoklubu Česká Třebová
za předsednictví Rudolfa Felcmana, podílel jsem se na pořádání terénních
závodů na Serpentinách z dob legendárního závodníka Čížka. Zajímal
jsem se také o hudbu, byl jsem výkonným muzikantem, 19 let kapelníkem z toho
10 let Železničářské dechovky, s kterou jsem byl 9x v Berlíně a na několika
monstrkoncertech po naší republice a samozřejmě také rád kreslím.
Jak
žijete nyní a jaké je Vaše životní krédo ?
Jsem
již 15 let v důchodu a lidé mě znají více z nynějších koníčků
-hudba, malování, rád rekreačně vařím, než z toho co bylo dříve moji
celoživotní náplní. Před 3 lety jsem oslavil Zlatou svatbu. Nikdy se nenudím,
jsem optimista, mám trvale dobrou náladu a mám rád lidi. Za pochopení a trpělivost,
což bylo vždy potřeba, děkuji svoji ženě a všem dobrým lidem s kterými
jsem přišel v našem městě do styku.
A
co na závěr !? Přáli bychom si, abychom ještě dlouhá léta potkávali
Jana Škeříka s jeho milým a přátelským úsměvem, skromného člověka,
který pro naše město vykonal kus poctivé práce a stal se tak opravdovým Třebovákem,
který má naše město rád. Kéž by bylo více takových lidí mezi námi ! Přejeme
mu "všechno nejlepší" hlavně zdraví a stálou životní svěžest
do dalších let. Ještě jednou: Dík za vše a ještě hodně krásných obrázků
z našeho města. Ing. Jiří Vencl
st.