Českotřebovské kalendárium na srpen 2002

Josef GZÍL mladší ( 20.8. 1892 - 15.2. 1965 ) - 110 let od narození

Narodil se v České Třebové v rodině Josefa Gzíla, majitele obchodu s jižním ovocem, zeleninou a drůbeží.. Gzílův dům čp. 11 stojí do dnešních dnů v Klácelově ulici..
Josef Gzíl mladší se po 1. světové válce začal věnovat rozvoji obchodu s ovocem a zeleninou, který převzal po svém otci. Spolu s manželem své sestry Václavem Krásou založili známou firmu “ Gzíl a Krása ”. V České Třebové se také oženil. Jeho manželkou se stala slečna Milada Fialová, dcera mlynáře Víta Fialy z Podbranského mlýna čp. 83 v Podbranské ulici. V období 2. světové války se manželé Gzílovi starali o chlapce Františka Pácla, jehož rodiče byli vězněni v koncentračním táboře. Po válce jej vrátili zpět matce. Josef Gzíl ml. byl velkým milovníkem a sběratelem obrazů. Za svůj život nashromáždil desítky velice cenných obrazů ( Nechleba, Mařák, Chittussi, Mánesové, Purkyně, Švabinský …). Zásluhou paní Gzílové se dnes se celá tato sbírka nachází v majetku Městského muzea v České Třebové. Ta také odkázala městu svůj podíl na domě čp. 11.

Antonín KLEINPETR ( 19.11. 1869 - 20.8. 1932 ) - 70 let od úmrtí

Narodil se v rodině pekařského mistra a váženého českotřebovského měšťana. Měl být také pekařem, učil se dokonce u otce v pekárně, ale zvítězila hudba. Hudební základy získal u tehdejšího řídícího učitele a ředitele kůru Mikuláše Matyáše. Přitom zpíval na pohřbech a v kostele. Dalšího školení se mu dostalo v klášteře augustiniánském v Brně u kněze a skladatele Pavla Křížkovského. Zde vyspěl v koncertního pěvce - barytonistu.
Vystupoval v Pištěkově divadle a ve sboru Národního divadla v Praze. Po několika letech se dostal na naši druhou největší scénu, do Národního divadla v Brně. Zde již ale působil jako prvotřídní sólista. Zájem o něho projevila i vídeňská opera. Dal však přednost rodnému městu a svým přátelům. V České Třebové vychoval k hudbě celou řadu žáků. Byli mezi nimi také pozdější hudební skladatel Bohuslav Leopold a všestranně nadaný Karel Plicka. V roli zpěváka nemohl chybět na žádném koncertě, akademii a církevním obřadu.Když zemřel, pochován byl za velké účasti jeho ctitelů, přátel, žáků a hudebních kolegů na českotřebovském hřbitově.

Dvojí výročí Františka LUKAVSKÉHO ml. ( 24.10 1902 - 5.8. 1982 )

Narodil se v České Třebové. Jeho otec František Lukavský byl majitelem známého papírnického, knihkupeckého a knihařského závodu. Ten byl původně v domě čp. 76 (dnes hotel Korado ). V pozdějších letech přesídlil přes ulici do vlastního domu čp. 51.
František Lukavský ml. vystudoval c. k. státní reálku v České Třebové a následně obchodní akademii v Chrudimi. Potom se vyučil u otce knihařem. V otcově firmě pracoval nejprve jako knihařský dělník, později jako prodavač. V České Třebové se také oženil. Jeho manželkou se stala slečna Libuše Kapounová , dcera mlynáře z Kapounova mlýna v Podbranské ulici čp. 89. Od 1. ledna 1941 převzal otcův závod, který značně rozšířil a zmodernizoval. Byl činný v Sokole, v KČT, vydával turistický časopis Hore zdar, vášnivě fotografoval. Zabýval se také nakladatelskou činností. Jeho zásluhou byla vydána řada odborných a příležitostných publikací i beletristických děl. V roce 1946 vydalo knihkupectví Lukavských obsáhlou publikaci Zapadlí osvícenci z pera MUDr. Františka Laška, českotře- bovského rodáka. Byl to jeden z posledních vydavatelských počinů Františka Lukavského mladšího. V roce 1949 byla jeho firma znárodněna.. 

František MRKVIČKA ( 17.2. 1904 - 5.8. 1997 ) - 5 let od úmrtí

Byl Třebovákem tělem i duší, přestože z našeho města nepocházel. Narodil se v Holicích. Po studiu na obchodní akademii v Chrudimi přišel v roce 1922 do České Třebové, aby zde pracoval v městské spořitelně. V tomto peněžním ústavu působil i po ukončení základní vojenské služby. Spořitelna se mezitím přestěhovala z dívčí školy na náměstí do nové budovy v Hýblově ulici. Postupně zde prošel řadou funkcí, počínaje praktikantem a konče prokuristou. Po 2. světové válce byl jmenován správcem německé spořitelny v Lanškrouně. Za rok a půl se opět vrátil do českotřebovské městské spořitelny, kde pracoval nejprve ve funkci zástupce ředitele a později ředitele. Když došlo ke sloučení spořitelen a vytvoření okresní spořitelny, přeložili jej na podřadné místo do Ústí nad Orlicí. S násilnou likvidací zdejšího ústavu a jeho přeměnou na pouhou pobočku se nikdy nesmířil. Tato událost byla pravděpodobně příčinou malé mozkové příhody a jeho předčasného penzionování.
Od mládí cvičil v Sokole, v zimě rád lyžoval. Do posledních chvil svého života se zajímal o dění v obrozeném Sokole i ve městě samotném.

Ela ŠVABINSKÁ ( 19.11. 1878 - 10.8. 1967 ) - 35 let od úmrtí

Narodila se jako druhé dítě manželům Rudolfu a Josefě Vejry- chových. Otec pracoval na dráze a za zaměstnáním se s rodinou několikrát stěhoval. Působil ve Skalici, Boskovicích, Kolíně nad Labem ( narodil se zde syn Karel ), Podmoklech nad Labem (narodila se zde dcera Ela a syn Rudolf ),v Olomouci a nakonec v Praze.
Osudovým okamžikem pro šestnáctiletou Elu bylo setkání s třiadvacetiletým studentem pražské malířské akademie Maxem Šva- binským. Poprvé se setkali na Národopisné výstavě v Praze v roce 1895. A byla z toho láska na první pohled, která vyvrcholila 2. června 1900 sňatkem v Litomyšli. Svatební hostina se uskutečnila v neda- lekém Kozlově. V této tehdy neznámé vísce mezi Českou Třebovou a Litomyšlí měli Vejrychovi pro svůj oddech chaloupku.
Ela se stala na dlouhou dobu jedním z nejoblíbenějších modelů Maxe Švabinského. Kreslil ji a maloval několikrát do roka. Byla portrétována nejen v atmosféře obývacího pokoje, ale i v plenéru. Jednou zabírala kresba celou její postavu, jindy jen tvář. První její portrét vznikl v pražském bytě Vejrychových v Husově ulici před velikonocemi roku 1896. Naposled byla zobrazena na olejovém obraze Ateliér v roce 1914.
Vesničku Kozlov si Eliška oblíbila po celý život. Přátelům říkala, že do Kozlova jezdí pro vzpomínky, kozlovskou přírodu, “ báječný klid” a krásné západy slunce. V létě roku 1967 sem přijela naposledy. Zemřela v Praze, poslední rozloučení s Elou se konalo v pražském krematoriu v Motole. Se zesnulou se rozloučil mimo jiných doc. dr. Ludvík Páleníček, jménem delegace města České Třebové promluvila Jaroslava Vařečková. Místem posledního odpočinku Ely Švabinské je prostý hřbitůvek v kozlovském Dolíku. Jan Skalický, foto František Brokeš

110 let od úmrtí Huberta Gordona Schauera na Horách

V kapitole prvního dílu Toulek minulostí Českotřebovska, která je věnována dějinám poutního místa Hor Matky Boží u České Třebové a tamních někdejších lázní, které zřídilo město již někdy v 16 století, se čte stručná zmínka, že roku 1892 přivedla do tehdy již zrenovovaných lázní a přilehlého hostince “víra k získání ztraceného zdraví”…v klidu zdejších lesů" ještě ani ne třicetiletého litomyšlského rodáka, literárního kritika Huberta Gordona Schauera, jenž tam své chorobě podlehl a 26. července 1892 zemřel. Českotřebovský zpravodaj vzpomněl na to zvlášt- ními články v srpnových číslech v letech 1987 a 1992. Výzkum životních osudů talentovaného myslitele o politických, hospodářských a sociálních předpokladech zdárného vývoje našeho národa a znalce a kritika naší literatury v rozbouřené době konce 80. a počátku 90. let 19. století, kdy vstupovala do našeho veřejného života nová generace v čele s profesorem T.G. Masarykem a literárním kritikem F.X. Šaldou, s nimiž oběma vstoupil Schauer do úzkého osobního styku, pokročil do té míry, že je dnes možné sdělit čtenářům již více konkrétních zpráv o posledních týdnech Schauerova života, které strávil na Horách.
Schauerův život byl od jeho dětských let pestrý. Narodil se roku 1862 na litomyšlském předměstí Zahájí a už na gymnáziu projevoval mimořádné schopnosti. Po maturitě odešel do Vídně a z prak- tických důvodů zvolil práva, ale ta ho neuspokojovala a nedokončil je. Víc ho vždy vábila filozofie a li- teratura; k usnadnění jejich sledování v evropském měřítku si osvojil slušnou znalost čtyř hlavních zá- padoevropských jazyků. Když se o jeho znalostech dozvěděl T.G. Masaryk, svěřil mu překlad své knihy o konkrétní logice do němčiny a přijal ho do redakce právě toho roku připravovaného Ottova slovníku na- učného, jejímž vedením byl Schauer pověřen. To ale ještě doznívaly bouřlivé boje o pravost údajně sta- robylých Rukopisů Královéhradeckého a Zelenohor- ského, kdy se Masaryk postavil do čela vědců, kteří prokazovali, že se jedná o novodobá falza. Když pak vyšlo koncem roku 1886 první číslo nového časopisu mladých Masarykových přívrženců ČAS s úvodní- kem H.G. Schauera Naše dvě otázky, obsahující kritiku současné české politiky, obrátila se nenávist široké veřejnosti i politiků nejen proti Masarykovi, ale i proti Schauerovi. Ten byl prohlášen za “nihilistu” a spolu s Masarykem za hlasatele “národní samovraždy”. Masaryka události přiměly k tomu, že se zřekl vedení redakce naučného slovníku a nové vedení propustilo s dalšími i Schauera. Masaryk se vrhl do aktivní politiky, Schauer přišel o zaměstnání a nadto mu český tisk odmítal jeho příspěvky, týkající se hlavně soudobé literatury, takže přišel i o nepatrný příjem, který měl z honorářů. Roku 1889 ho tato svízelná situace znovu zahnala do Vídně, kde se mu podařilo zakotvit jednak v Listech moravských a také vídeňských, kde uplatňoval svoje stati o otázkách národohospodářských a sociálních. Až roku 1891, po změnách v českém politickém životě, se mohl vrátit do Prahy, kde získal na Masarykovu přímluvu, dobře placené místo redaktora hospodářské rubriky Národních listů.
Již za tohoto druhého pobytu ve Vídni se u něho objevovaly zdravotní potíže, které pak v Praze propukly v listopadu 1891 v tuberkulózu, k níž byl Schauer dědičně náchylný. Sám majitel Národních listů Julius Grégr, jenž před nemnoha lety zahájil kampaň proti Masarykovi, právě za Schauerův článek Naše dvě otázky poslal Schauera na jaře 1892 do tyrolského sanatoria v Griesu. Tam se však Schauerův zdravotní stav zhoršil. 11. května psal Schauer do Prahy svému nejlepšímu příteli, přírodovědci Dr. Štolcovi, že chce z Griesu odjet a že by rád “do některých českých lesnatých lázniček”; dodal, že “nejvíce mě vábí ”Hory" u České Třebové". Brzy na to pak zase psal, že “chci jen místo, kde bych udělal dva kroky a byl v suchém jehličnatém lese - a přitom dostal něco kloudného jíst”. V dalším dopise z 2. června už nabízel příteli setkání v České Třebové a vysvětloval, že restaurace na Horách s lázněmi je asi 15 minut od nádraží, a že “kopec se vypíná přímo nad nádražím”; z toho lze soudit, že Schauer znal Hory již tehdy od svých školních let litomyšlských. K setkání se Štolcem však tehdy nedošlo.
Když potom Schauer zval Štolce znovu k návštěvě, sděloval mu, že bude ubytován “ne sice s komfortem, a přece nějak”, a při stravě může “volit mezi masy a mezi domácí stravou, kterou jsem já s plesáním uvítal. Neuvěříš, jak to dělá dobře po těch prokletých věčných filetech, beafsteacích, pečeních, moci večeřet syrovátkovou polívku s brambory atd. Rád-li mléko, tady se ho můžeš natáhnout jako žok”. Z dopisu je znát jak stále sledoval brněnské Literární listy, do kterých jako hlavní kritik psával svoje posudky současných českých novinek: litoval, že už mu nebude asi dopřáno vychovat si mladší kritické síly, které do časopisu uvedl: “Těch několik měsíců, co ještě asi budu žít, na to nestačí, a pak jsem taky na to příliš apatický a fyzicky sláb… - a teď už sil nenabudu. Než o tom ústně, a proto naléhám, abys přišel. Už mne často v tomto životě neuvidíš.”
Štolc sice sliboval, že přijede koncem června, ale přišly mu do toho vážné osobní a služební překážky. Schauer tedy nedostal ani knihy, které měl Štolc přivézt. Šlo o knížky filozofické a pak o díla anglického básníka Lorda Byrona, kterého Schauer přímo zbožňoval od litomyšlských studentských let, kdy si v sextě připojil k svému křestnímu jménu Byronovo křestní jméno Gordon.
Návštěvy přítel Štolce se dočkal až asi 15. července. Ale přijel i další Schauerův blízký druh - spisovatel Vilém Mrštík, s nímž si Schauer z Hor také dopisoval. Zůstal však jen krátce, druhý den odjížděl. Svoje dojmy ze shledání s přítelem sděloval své známé do Turnova: “Smutné shledání. Chtěl poslední zbytky plic zachránit v jehličnatých lesích. Ležel na divaně - života mu zbývá jen několik dní. Už nemluví, jen šeptá a mluví zdivočelými řečmi. Když mě uviděl, vzepjal se radostí, ještě se mu podařilo vzepřít se o špičaté lokte. Na oslavu pil ještě trochu mnichovského piva, ale druhý den upadl již v apatii. Viděl jsem ho naposledy.” A připojil hořký dovětek" “Grégr by rád nyní zachránil, co se zachránit nedá. Talentům se odjaktěživa pozdě chodí naproti. A Schauer byl talent pořádný.”
Štolc zůstal na Horách až do 24. července. Po příjezdu do Prahy psal hned Mrštíkovi, že z Hor odjel i Schauerův otec, který za synem občas dojel z Litomyšle. Schauer tak zůstal osamocen s ošetřovatelkou, kterou před časem povolali z pražské nemocnice. Štolc v zmíněném dopise Mrštíkovi sděloval svůj dojem: “Bohužel, myslím, že nebude dlouho trvati a katastrofa nastane.” 26. července Schauer zemřel.
Zprávu o tom zaslal do Prahy českotřebovský tehdy ještě vysokoškolák a začínající redaktor Jiří Pichl. Když šel toho dne ráno lesní cestou na Hory navštívit Schauera, byl tam zřejmě předtím několikrát, dozvěděl se o Schauerově skonu už cestou od železničáře, který spěchal do Třebové do práce. Pichl poslal telegramy do Národních listů a také Šaldovi. Šalda s dr. Štolcem se hned vypravili vlakem do Třebové, kam přijeli o půlnoci a spěchali na Hory s Schauerovu úmrtnímu lůžku. Dalšího dne přijel i redaktor Národních listů Pachmajer a všichni pak strávili celou další noc nad mrtvým Schauerem, než se odebrali do Litomyšle, kde čekali na vůz, který měl přivézt Schauerovo tělo.
Pohřeb se konal 29. července odpoledne. Štolc, Šalda a Pachmajer s jedním vysokoškolákem spouštěli rakev se zesnulým do rodinného hrobu, který se nachází jen přes uličku za zdobným náhrobkem Magdaleny Dobromily Rettigové. Mezi účastníky pohřbu kromě studentů a těch, jimž jméno Schauerovo něco říkalo, byla i spisovatelka Tereza Nováková a čtrnáctiletý student litomyšlského gymnázia Zdeněk Nejedlý. Stojí ještě za zmínku, že dodnes je možné se setkat v České Třebové s dříve dost rozšířeným tvrzením, že místem posledního Schauerova odpočinku se stal zdejší starý hřbitov u rotundy sv. Kateřiny.
Jindřich Růžička