Českotřebovská Chorinova ulice je pojmenována po nejstarším významném
rodákovi z našeho města, který se zde narodil v r. 1560 a během
svého 46 let dlouhého života se stal významným funkcionářem pražské
Karlovy univerzity. Byl zde profesorem filosofie a klasických jazyků, ve věku
37 let se stal děkanem filozofické fakulty a o devět let později
prorektorem. Vedle Karolida a Kampana byl předním latinským básníkem své
doby. Spolupracovníci si Mistra Chorina vážili nejen pro důkladné vědomosti,
ale i pro jemnou ušlechtilou povahu. Mezi jeho přáteli byli nejvýznamnější
pražské osobnosti a to v době,
kdy byla Praha evropským centrem vzdělanosti.
Na náhrobní desce v kostelíku Božího těla na Novém městě
pražském je na náhrobní desce latinský nápis, jehož překlad zní: „Muži
přeslavnému, filosofu velebystrému, básníku nadmíru vtipnému, svému
prorektoru Mistru Janu Chorinovi, rodem z České Třebové 3. května 1606
nám vyrvanému.“
Dne 25. září 1980 bylo na českotřebovském hřbitově poslední
rozloučení s vynikajícím umělcem, českotřebovským rodákem Josefem
Švenkem, členem Slovenské filharmonie Bratislava. Při zaměstnání
vystudoval AMU u prof. Kautského a dosáhl virtuozity takového stupně, že úspěšně
vykonal konkurs na místo 1. hornisty ve Slovenské filharmonii a s tímto
orchestrem navštívil snad většinu zemí světa. V České Třebové
naposledy účinkoval 27. května 1976 a do kroniky pořadatelům tehdy napsal
slova, o kterých jistě netušil, že v ní jsou jeho slova poslední. Svědčí
o tom, že i až do své smrti zůstal Třebovákem. „Jsem hrdý na to, že
jsem se narodil v tak malém městě, ale s tak velkou kulturní
tradicí a čilým muzikanstským životem, s takovým a tak výborně
vedeným orchestrem, jako je Orchestrální sdružení Smetana. Těším se, že
v dohledné době opět přijdu mezi Vás a budu zase jedním z Vás.
V upomínku na koncert, na který nikdy v životě nezapomenu…“
Josef Švenk
95
let od uzavření starého hřbitova
Na místě dnešního tzv. „Starého hřbitova“ s rotundou sv.
Kateřiny, býval kdysi posvátný háj, kde naši pohanští předkové přinášeli
oběti svým bohům Pozdější šiřitelé nové víry využili úcty okolních
obyvatel k tomuto místu a postavili tu křesťanskou svatyni, o které se
zmiňuje již nejstarší písemná zpráva z ledna 1335 a udává, že při
románském kostelíku sv. Kateřiny působili současně tři kněží. K této
kapli sv. Kateřiny, na okraj tehdejší zástavby města byl hřbitov přenesen
od kostela ve městě na vlády císaře Josefa II.
Idyličnost tohoto posvátného místa zvyšovaly mohutné lípy a
javory. Spisovatel F.V. Krejčí byl pln obdivu pro toto tiché místo, kam ho
vodila matka na otcův hrob. V jedné ze svých povídek „Na hřbitově“
spojil příběh zestárlého muže, jenž se vrátil na hrob své milenky, právě
s dojmy z krásného třebovského hřbitova. Na tomto hřbitůvku byl
pochován nejeden z významných synů našeho národa. Svůj věčný sen
zde sní spisovatel František Pravoslav Volák, třebovský farář
Josef Tupec, mluvčí tábora lidu Na Horách v r. 1870 nebo známý
třebovský starosta a poslanec Alexander Vrba. Dávno zapadl v zapomnění
hrob hudebního skladatele Martina Broulíka a odborníci dnes diskutují, zda
zde byl či nebyl pochován litomyšlský rodák a spisovatel Hubert Gordon
Schauer (jak píše Bohuslav Štangler).
Tělesné ostatky mnohých zemřelých byly přeneseny
do rodinných hrobek na novém hřbitově. To proto, že svou kapacitou hřbitov
u rotundy sv. Kateřiny pro rostoucí město přestal začátkem století
vyhovovat a r tak rozhodnutím c.k. hejtmanství v Lanškrouně z roku
1904 bylo město Česká Třebová donuceno stavět nový městský hřbitov.
Starý hřbitov byl pak dnem 1. září
1905 byl pro další pohřbívání úředně uzavřen.
A tak po tom rok za rokem mizel ze starého hřbitova jeden náhrobek za
druhým, hřbitov se postupně přeměňoval v park.
Abychom si ještě dnes udělali obrázek o tom, jak
to dříve na starém hřbitově vypadalo, zveřejňujeme fotografii z archivu
Martina Šebely.
–mm-
Cesta
Maxe Švabinského pojmenována před 45 lety
15. září 1955 oslavil Max Švabinský svoje 82. narozeniny. Při této
příležitosti bylo dohodnuto, ze
rada MNV na návrh Osvětové besedy byla pojmenována břízami lemová cesta
vedoucí od města směrem ke Kozlovu „Cestou Švabinského“. Za tuto dobu
se označení vžilo pod názvem „Alej“ Maxe Švabinského, která také
byla označena jako skupina stromů chráněných státem. Dnes jsou břízy ovšem
o 45 let starší a dělají ekologům velké starosti…
Samotná
silnice Česká Třebová – Kozlov byla ovšem postavena dříve
a to v letech 1922 – 24 a to velkým přičiněním pana Karla
Vejrycha, jemuž jsme věnovali vzpomínku v ČtZ 8/2000. Na tuto dobu
vzpomíná paní Zuzana Švabinská (v té době jí bylo 10 – 12 let).
Z rozhovorů členů mé rodiny, tatínka Rudolfa se strýčkem
Karlem, babičkou a tetou Elou mi bylo jasné, že se jedná o jakousi silnici,
dosud neexistující. Strýc Karel měl vždycky hlavní slovo, mluvil více naléhavěji
než ostatní. Přesvědčoval je. Dnes nejsem daleko od úvahy, že už samotná
idea postavit novou pěknou cestu ze Třebové do Kozlova, byla z jeho
hlavy. Všem bylo jasné, že šlo o velký spor mezi Karlem a kozlovskými občany
o to kudy by měla silnice vést. Od zastával názor, že cesta by neměla směřovat
přes kopec dolů do samotné vsi, ale zůstat nahoře v úrovni větší
spojnice Litomyšl – Semanín a napojit se na ni. Nakonec svými důvody přesvědčil
ostatní a začalo se stavět. Domnívám se, že to bylo už v roce 1922.
Jméno Dr. Heřmana Zemana sice nebylo vyslovováno, ale vím, že to byl tehdejší
okresní hejtman, který snahy Karla Vejrycha podporoval. Nejvíc se pracovalo v roce
1923, kdy se na hotových částech začalo i s vysazováním bříz – což
ovšem ještě v dalším roce pokračovalo. Vejrych sám břízy
nakupoval, chtěl, aby to byla bříza splývavá, s dlouhými větvemi,
Betula pendula. Stavba silnice byla velká, složitá a nákladná práce a
Vejrych se jí plně věnoval. Najímal dělníky, kopáče, staral se o průběh
práce, pořádek a poctivost. Byl jakýmsi dohlížitelem nad dělníky, vyplácel
jim smluvený plat, celé dny pobýval kdesi v lese na stavbě. Jistěže
musel být i plánovač samotné trasy, snad architekt – ale toho jsem
nepoznala.
Stavbu silnice jsem viděla jednou na vlastní oči. Vzpomínka je jasná, nezapomenutelná. Šla jsem s tatínkem do Třebové k vlaku a v jednom zákrutu byla skupina kopáčů v plné práci. Strýček jim vyplácel mzdu „přímo na pracovišti“ – na jakémsi primitivním stolku nebo jen podepřeném prkně. S dětinským ustrnutím jsem si všimla, že mu u ruky, polozakryt nějakými papíry, leží revolver. Zděšeně jsem se začala dívat kopáčům do tváře – byly opravdu nevlídné, dnes bych řekla kdovíjaká sebranka. A ten předmět, jak mi tatínek vysvětlil tam byl proto, aby jej bylo vidět.
Po letech přišly i dny, kdy kozlovští občané mohli na Vejrychovu neústupnost
(pokud jde o trasu silnice) vzpomenout s povděkem: to když po válce v roce
1945 po silnici projížděly tanky a procházely zástupy vojska. Ve vsi, jak v hnízdě
dole schoulené, byl klid.
Od smrti pana Karla Vejrycha uplynulo letos v srpnu celých 70
let…
Zuzana Švabinská
55
let od založení dvou českotřebovských škol
V souvislosti s ukončením II. světové války vznikla pro naše
město opět nová situace, společně s celým národem se i Třebováci
snažili vyplnit nová očekávání mimo jiné také založením nových škol.
V roce 1945 tak v našem městě vznikla městská hudební škola a
také dvouletá mistrovská škola strojnická, předchůdce dnešní Vyšší
dopravní akademie.
Na jejím založení měl největší zásluhy tehdejší
školský a kulturní referent místního Revolučního národního výnoru, pozdější osvětový inspektor a správce městského muzea
Bohuslav Štangler. Po ústecké škole to tehdy byla druhá veřejná hudební
škola v regionu. O jejím
vzniku Bohuslav Štangler napsal:
„Myšlenkou založení hudební školy v České
Třebové jsme se zaobírali s tehdejším předsedou městského osvětového
sboru prof. Oldřichem Markem již na počátku II. světové války. Začali
jsme vyjednávat se zdejšími učiteli hudby o jejich vstupu do učitelského
sboru školy, ale vyjednávání nevedlo k cíli a bylo proto odsunuto na
dobu pozdější. Zatčení prof. Marka nacisty, stálé omezování kulturního
života a zabírání našich škol pro vojenské účely a německé školy zmařilo
všechny naše naděje.“
Školu v prvním
roce vedlo kuratorium MUDr. B. Janík, R. Felcman, K. Schmoranzer, B. Štangler,
J. Tesař aj. Troup., vyučovalo se v soukromých bytech učitelek hudby Zd.
Bezdíčkové, Věry Hřebíčkové, Marie Pachové a Valerie Seidlové, v bytě
p. Böhma v Klácelově ulici (Učitel houslí Josef Holoubek z Prahy)
a rytmika (vedla ji Marie Pazderová – Skálová) v tělocvičně dívčí
školy v Komenského ulici. Za dvě týdenní hodiny (1 hodina teorie a 2 půlhodiny
nástroje) se platilo školné 100 Kč a 150 Kč za tři týdenní hodiny. Již
v prvním roce byl o školu velký zájem – navštěvovalo ji 200 žáků.
(130 na klavír, 30 na housle a 40 na rytmiku).
Svého
ředitele měla škola až od druhého roku své existence, kterým byl na
doporučení Ministerstva školství a osvěty Jaroslav Vaníček, učitel
hudební školy v Táboře. „Zakládal jsem školu s nadějí, že
obohatí náš českotřebovský hudební život a mé přání se jistě
splnilo“, napsal k 25. narozeninám školy Bohuslav Štangler v roce
1970.
Rozvoji školy potom především napomohlo, že národní výbor dal škole
do užívání budovy v Kozlovské ulici čp. 775, kterou předtím používal
internát střední průmyslové školy. Tím
umožnil konsolidaci školy, která se stala rovnocenným partnerem
ostatním školám v tehdejším Pardubickém kraji. Potvrzovala to např.
účast i úspěchy žáků školy na soutěžích.
První žáci školy také nastoupili na cestu za získáním vyššího
hudebního vzdělání. Souběžně při škole vzniklo podle tehdejších předpisů
sdružení rodičů a přátel školy. Nebylo však pouze formální institucí.
Rodiče žáků se podíleli na organizaci koncertů, výletů, soutěží a pomáhali
také na staveních pracích, kterých
bylo třeba pro úpravu školních prostor vykonat nemálo.
Škola udržovala družební spolupráci s hudební školou ve
Svitu, při škole vznikl pěvecký soubor českotřebovských učitelek.
Od školního roku 1958/59 přišel do školy do funkce ředitele Antonín
Šimeček s bohatými zkušenostmi z Ústí nad Orlicí, který také
později zastával také funkci krajského školního inspektora. Podle nového
školského zákona se od školního roku 1961/62 škola přeměnila na Lidovou
školu umění. Mimo hudební obor se postupně začalo vyučovat ve výtvarném,
tanečním a literárně dramatickém oboru. Svízelná prostorová situace školy
a nedostatek učeben byl v této době vyřešen uvolněním staré části
Dělnického domu. Tím se také vytvořily podmínky pro rozvoj veřejné a
mimoškolní činnosti.
Po odchodu Antonína Šimečka do důchodu nastoupil na místo ředitele
školy dlouholetý hudební pedagog školy a vynikající houslista Eduard Vaníček.
Mimo svých nesporných uměleckých a pedagogických zásluh je třeba
vyzvednout jeho snahu o to, aby
budova školy se provedením dalších potřebných adaptačních prací stala důstojným
stánkem umění i v době, kdy zajistit tyto práce bylo prakticky možné
pouze s pomocí patronátního závodu (tehdejšího Státního statku).
I tak byly náročné práce dokončeny
až za působení ředitelky
Jindřišky Vaníčkové. Spousta
žáků a absolventů školy si jistě připomene nejen ředitele i další učitele,
kteří působili na českotřebovské umělecké
škole po celou svou pedagogickou dráhu. Na prvním místě bychom měli
jmenovat hudebního pedagoga a hudebního skladatele F.K. Zedínka, který
nastoupil na českotřebovskou školu vlastně hned po vojně a ještě dnes (již
21let) řídí školní smyčcový
orchestr. Především za svoje celoživotní pedagogické
působení v našem městě získal v loňském roce mimořádné
ocenění starosty města a Cenu města České Třebové. Stejně tak bychom měli
určitě napsat o Elišce Hrušové, Josefu Petrákovi, Janě Pasekové, Ludovítu
Štarkovi, Rudolfu Fluksovi, Dobromilu Keprtovi, Ladislavu Stránském nebo současnému
zástupci ředitele školy Jiřím Brunovi. Ve výtvarném oboru připomínáme práci Stanislava Víši
a Libuše Neradové v tanečním
oboru pak A.Štarmanové a Jany Fárníkové.
V devadesátých letech pracuje
škola po další reformě pod názvem Základní umělecká škola, ředitelem
školy se stal Mgr. Bohuslav Mimra, osobnost spojená s jak s profesionálním
hudebním děním, tak s působením v našem regionu (jako dirigent
Komorního orchestru Jaroslava Kociana). Tento
vynikající amatérský komorní orchestr známý nejen u nás, ale i v cizině,
právě v devadesátých letech přesídlil
k nám do České Třebové, obohatil se o další mladé výborné hráče
a významnou měrou ovlivnil i rozvoj hudebního života města. To vše
v těsné spolupráci s českotřebovskou základní uměleckou hudební
školou. Za působení současného ředitele školy se podařilo na škole nově
stabilizovat pedagogický sbor, ve kterém vyučují také bývalí absolventi
školy (Blanka Poukarová, Miluše Mimrová, Jiří. Bruna, Miluše Hamplová).
Škola vychovala za dobu svého působení dlouhou řadu absolventů, kteří
pokračovali v dalším odborném studiu na konzervatořích a vysokých školách
včetně AMU (JAMU). Škola velmi dobře spolupracuje např. s pardubickou konzervatoří a dalšími vyššími
školami. Na škole působí mladí perspektivní pedagogové dávající svému
působení nový rozměr. Na škole vznikl dětský pěvecký sbor Kajetánek,
21 let již působí školní smyčcový orchestr, vznikají nové aktivity včetně
keyboardového oddělení.
V posledních letech škola vyvinula iniciativu vedoucí k rozšíření
prostor pro vyučování úpravou objektu Dělnického domu. V letošním
roce se okolnosti rekonstrukce poněkud změnily, takže rekonstrukce budovy Dělnického
domu bude mít komplexní
charakter. Vypracovaná studie počítá s využíváním malého sálu pro
ZUŠ, vybudováním nového tanečního
sálu se zázemím, s novou učebnou pro keyboardy. Rekonstruovaný objekt
bude mít takové parametry, aby
mohl důstojně sloužit pro rozvoj
kultury a umění. Přejme k jubileu českotřebovské Základní umělecké
škole k jubileu, aby se všechny v plánech namalované záměry podařilo
vyplnit, aby měla i v dalších letech dostatek talentovaných žáků, i
dobrých pedagogů.
Jan Skalický
55
let železniční průmyslovky v České Třebové
5.listopadu 1945 poprvé zasedli znovu do školních lavic mladí lidé
vyučení „černému řemeslu jako žáci „dvouleté mistrovské školy
strojnické“ Vzhledem k tomu, že menší strojírenské závody ve městě
a okolí nemohly trvale umisťovat její absolventy a nedaleko v Litomyšli
tehdy byla chlouba východních Čech – moderně vybavená zemská průmyslová
škola strojnická. Proto českotřebovská
škola spojila svůj osud s železnicí, největším technickým podnikem
v republice. Oto jistě příznivě ovlivnilo i to, že Česká Třebová
byla (a stále je) městem železničářů
a leží na důležitém uzlu na pomezí Čech a Moravy. První „železniční
ročník“ byl na zdejší škole otevřen již ve školním roce
1946 – 47 a v průběhu několika dalších let civilní charakter
školy vlastně zanikl.
Do České Třebové přijížděli studovat žáci z celé
republiky. Ministerstvo dopravy, které pak školu řídilo zajišťovalo pro
internáty nejdříve různé budovy ve městě (např.
v budoěv ZŠ Nádražní ul, v dnešní ZUŠ, v horním
patře hotelu Padevět), aby nakonec v roce 1950 položilo základní kámen
ke vzniku „železničního výchovného střediska na Skalce, které bylo
obydleno z poloviny v roce 1953. Postupně se mění charakter školy
Z Loun přichází do Třebové dopravní obory, vychovává se i strojvůdcovský
dorost, mimo mistrovských tříd měla
škola i vyšší strojnické oddělení, rostl počet tříd pro studující při
zaměstnání. Tyto třídy byly pak od školního roku 1954/55 odděleny a
vytvořily první samostatnou průmyslovou školu pro pracující v České
Třebové (která však bohužel v podobě
jejího nástupce samostatné VOŠ + SOŠ Tyršovo náměstí 81 Č. Třebová
právě letos zanikla zpětným sloučením se školou, od které se před
46 lety oddělila).
Během let se také měnil postupně i název školy, který prošel
dlouhou řadou změn. Pro Třebováky
to bylo především „železniční průmyslovka“ ať už jednou s přívlastkem
„vyšší“ nebo „střední“, byla to však také i „železniční škola
a měla v určitých letech také svoji pobočku v Lanškrouně, kde se vyučoval
obor „sdělovací elektrotechnika“ a ale také i jeden ročník oboru strojírenství.
Lanškrounská pobočka se v roce 1970 stala samostatnou školou. Důležitou
součástí školy a teoretického vyučování také bývaly školní dílny.
Také dílenské vyučování ovšem prodělalo během let mnoho změn podle
toho, které obory byly na škole zrušeny a jiné zase naopak přiděleny.
Škole sloužila budova Habrmanovy školy práce a později ještě větší
část budovy bývalé dívčí školy na Vinohradech. „Železniční
studentský domov“ na Skalce se nakonec stal v r. 1963 samostatnou učňovskou
školou a v jeho budově byli ubytováni studenti SPŠŽ a učňové společně,
později ovšem učňové převažovali a studenti železniční průmyslovky
museli dojíždět do internátu v Brandýse nad Orlicí, který byl pro českotřebovskou
školu opraven nákladem 4,5 mil. Kč v r. 1989.
Dlouhá léta se chystala stavba nové školní budovy a stejně dlouho
se stavba odkládala. Rozdělení školy do dvou budov
a absence tělocvičny rozhodně nebyla pro práci školy ideální.
Tělocvična byla pro školu vybudována až u sokolovny na Skále v roce
1986. Studenti školy a její učitelé zde ovšem museli odpracovat více než
28 tisíc brigádnických hodin. O vybudování této tělocvičny se zasloužil
především Ing. Jindřich Chudý. Rozšíření hlavní budovy školy v dnešní
Habrmanově ulici přístavbou severního křídla (nad obchodem) bylo zahájeno
v květnu 1989 a o měsíc později pak přístavba jižního křídla školy
s tělocvičnou do dnešní
ulice F.V. Krejčího. Stavba byla dokončena v r. 1992 (severní křídlo
o rok dříve) a tak 11. listopadu 1992 se pak mohli poprvé v historii všichni
žáci školy zúčastnit vyučování v jedné školní budově v Habrmanově
ulici. Po odchodu sovětské posádky v roce 1990 získala škola pro svůj
internát jednu z kasárenských budov na náměstí 17. listopadu. Její přestavba
stála 12,8 mil. Kč a byla dokončena v roce 1995. V internátu je
ubytováno 150 studentů.
Podrobná historie školy je popsána ve sbornících, které vyšly v letech
1955, 1970 a 1995, z nichž ten poslední je samozřejmě nejobsažnější.
Přesto je třeba rozhodně zmínit velké změny, které na škole způsobily
velkou změnu orientace školy v devadesátých letech, neboť došlo k podstatné
změně poměrů ve společnosti. To se projevilo především na zájmu o
studium železničních oborů. V lednu 1991 byly zahájeny přípravy pro
otevření vyššího odborného studia na škole, které mělo v novém
systému nahradit a povýšit studium pomaturitní a zavést nový typ absolventů
kategorie „diplomovaný technik“ v nových oborech. Pro úspěšný
start do nového typu studia byla navázána spolupráce s Vysokou dopravní
akademií ve Venlo v Holandsku . Na škole byl zaveden obor „spojová
technika“, později zasilatelství a od 1. září 1994 obor „management v dopravě“
a „management technických oborů“
Svůj dosavadní název „Vyšší dopravní akademie“ měla škola v posledních
pěti letech od 1. ledna 1995. Není to však název definitivní. Právě nyní,
kdy si škola připomíná 55. výročí svého založení, došlo k dalším
změnám. Škola se slučuje s VOŠ a SOŠ Česká Třebová Tyršovo náměstí,
tím přibírá další obory a současně mění název „Vyšší odborná
škola a střední odborná škola Gustava Habrmana Česká Třebová.
Ředitelem školy v jubilejním roce je Ing. Milan Kment.
Podrobnější popis současné situace na škole je popsán v článku
ředitele školy v červencovém vydání Českotřebovského zpravodaje
2000.
–mm-
Připoměňme si …. nedávná výročí roku 2000
1990 – Ukončení působení sovětské posádky v České Třebové
v Borku, zahájení přestavby některých objektů v Borku
(internát VDA, Svářečská škola), obydlení důstojnických bytů.
1980 – dokončuje se výstavba krytého plaveckého
bazénu. Na prostranství mezi budovami „červené školy“ byl 8. 5. 1980
odhalen památník obětem fašismu, jehož autorem je akademický sochař Roman
Richermoc z Hořic. Na památníku z hořického pískovce jsou jména
118 českotřebovských obětí fašismu. Škoda, že dnes nikdo nebere v úvahu,
že jména mnohých jmen jsou již poškozena a prakticky nečitelná. Památník
volá po opravě. Při Osvětové besedě vznikl
před 20 lety „Velký swingový orchestr“. U zrodu tohoto unikátního
orchestru nemohl být nikdo jiný, než známý hudební nadšenec Sláva Vosyka.
Při svém vzniku byl jediným orchestrech zabývající
svým žánrem ve východních Čechách.
1970 – Před 30 lety bylo 19. června slavnostně
otevřeno městské krematorium. Vzniklo za poměrně bojovných podmínek, především
díky iniciativám vedení tehdejších sdružených služeb města České Třebové.
Původním topným mediem byl propan butan. Občané města vznik krematoria přivítali
a dokonce mnozí zapůjčili na výstavbu svoje peníze.
Před deseti lety v r. 1990 proběhla v městském krematoriu
velká modernizace a rozšíření provozu, který tím podstatně získal na
ekologičnosti. Rekonstrukce a rozšíření krematoria bylo tentokrát doprovázeno
bouřlivými schůzemi občanů bydlících v jeho okolí. Tehdy byl
investorem ovšem „Okresní podnik služeb“. Koncem osmdesátých let bylo „okresní“ již téměř
všechno, dokonce i okresní správa kin….
1960 – Mosilana končí výrobu a vzniká ÚZCHV,
což byl z hlediska profesní sklady závodu velký pokrok, Na Parníku se v sále
U Řeháků přestavuje kino na širokoúhlý formát. Ve městě byla zavedena
místní doprava na lince Rybník kovárna – křižovatka U Frajdlů. Později
byla ještě 2. linka Primona – Strojtex a jen krátce jezdila v r. 1970
také třetí linka ke krematoriu. Byla zahájena dodávka plynu pro prvních
488 odběratelů, bylo položeno 6780 metrů potrubí.
Ve městě první rok odváželi popel a odpadky novým Kukavozem. Pro
zajištění služeb pro město byl od 1. ledna 1960 zřízen Městský dvůr se
7 zaměstnanci.
Rok 1960 byl také rokem II celostátní spartakiády.
Místní cvičení bylo již na budovaném stadionu an skále 22. května za
trvalého deště. Na vystoupení do Prahy odjelo tehdy ze Třebové celkem 292
cvičenců. Město Česká Třebová včetně
Parníku mělo tehdy 13151 obyvatel. Od 8. srpna 1960 se připravovalo
snesení železničního Herzánova mostu. Most byl připraven ke snesení 17. září.
Zvednutí z ložisek nastalo v noci z 29. na 30. září a 1. října
ve 14 hodin byl zcela odstraněn – vysunut. Doprava na hlavním tahu se
přitom vlastně nezastavila. Most vážil 760 tu a byl 30 let starý.
1955 – bylo zahájeno vydávání městského časopisu
„Hlas Osvětové besedy“ (od března). Časopis se tiskl v závodě
Perla O2 a redaktory časopisu byli Jaroslav Hosnedl a Emil Mikolecký. Časopis
vycházel do konce roku 1958.
1950 -
6. března bylo zahájeno vyučování v novém křídle červené školy.
Zdržení nastalo pro zpoždění při montáži ústředního topení
(nedostatek materiálu). V tomto
roce byla také zahájena stavba budovy
„Železničního výchovného střediska“ – dnešní ISŠT Česká Třebová
na Skalce. Budova byla předána do užívání po částech v r. 1953.
Další
měsíc:
Letec
František Doležal, rodák z České Třebové tragicky zahynul před 55 lety
Na velké mramorové desce v českotřebovském gymnáziu jsou na památku čtyř profesorů a třicetičtyř žáků této školy, kteří zahynuli v letech první a druhé světové války vyryta jejich jména. Co jméno, to lidský osud a osobní tragédie.Mezi nimi je také jméno František Doležal - českotřebovský rodák, a dřívější major letectva. Jeho život a tragický konec by neměl být zapomenut.
Jako válečný pilot - denní stíhač - měl za
sebou velké vytížení ve vzdušných
bitvách nad celou západní Evropou. Přišel mír roku 1945, a přece znamenal
pro Františka Doležala konec neočekávaný života. František Doležal stál
od samého počátku u kolébky Českého národního aeroklubu, v jehož přípravném
výboru vzorně pracoval. Za čtyři měsíce po osvobození vykonal mnoho práce,
která vedla k obnovení činnosti modelářů, plachtařů, motorového létání,
parašutismu. Smutná událost se stala 4. října 1945 - jeho osud
se naplnil při neočekávané letecké havárii při letu dopravním
dvoumotorovým letadlem Siebela D - 44 při cestě
na ustavující valné shromáždění Českého národního aeroklubu z
Prahy do Zlína. Snad výrobní vada způsobila odtržená křídla a následný
pád neovladatelného stroje poblíž Bučovic…
95
let městského hřbitova
Rozhodnutím
c.k. hejtmanství v Lanškrouně z roku 1904 bylo město Česká Třebová
donuceno stavět nový městský hřbitov. Starý hřbitov U rotundy sv. Kateřiny
dlouho nevyhovoval a dnem 1. září 1905 byl pro další pohřbívání úředně
uzavřen. Stavba nového hřbitova byla zadána staviteli Františku Plašilovi.
Původně měl hřbitov rozlohu 10 měřic. Honosnou vstupní bránu s portálem
postavil sochař František Voleský. Na nový hřbitov byly také přestěhovány
některé hrobky ze starého hřbitova. Slavnostně byl nový hřbitov „Na
Pazderce“ (jak se tehdy říkalo) otevřen 28. října 1905. Hřbitov byl pak
během let postupně rozšiřován. V r. 1934 byl zřízen urnový háj, k dalšímu
rozšíření došlo během II. světové války.
Významné změny pak byly v letech 1969 – 70, kdy byla vybudována
nová obřadní síň a krematorium, před hřbitovem vznikl park.
V posledních letech hřbitov doznal řady změn.
V zadní části hřbitova bylo vybudováno nové oplocení, stará alej
vzrostlých bříz byla nahrazena novou výsadbou. Další přestárlé stromy
byly vykáceny téměř po celé ploše hřbitova. Nepodařilo se obnovit původní
alej akátů na hlavní cestě. Na další úpravu hřbitova je zpracována
studie. Její realizace však závisí především na dostatku finančních
prostředků.
Na českotřebovském hřbitově je pochována řada
třebovských významných osobností, Jmenujme např. spisovatele a literárního
kritika F.V. Krejčího, J. B. Hubálka, K.O. Hubálka, Fr. Rybičku, M. Škrabala,
Fr. Preislera, V.V. Hausmana, G. Kubelku, Františku
Honlovou, Fr. Formánka, Josefa Švenka, Bohuslava Štanglera…. Hroby významných
osobností jsou přehledně označeny na orientační tabuli umístěné
u vstupní brány.