Českotřebovské kalendárium na září 2003

Zdeňka BALDOVÁ ( 20.2. 1885 – 26.9. 1958 ) – 45 let od úmrtí

Narodila se v České Třebové jako dcera dílovedoucího Balaše. Rodný domek stával v Chorinově ulici. Do školy ale již chodila v Praze na Žižkově. Po ochotnických začátcích v žižkovském Pokroku a v Měšťanské Besedě zkusila štěstí v divadle u paní Ziegerové v Libni. V roce 1907 byla angažována ředitelem F.A. Šubertem do právě se tvořícího hereckého souboru Městského divadla na Královských Vinohradech odkud po patnácti letech přešla do Národního divadla. Byla sice manželkou šéfa Vinohradské činohry a později i šéfa činohry Národního divadla, významného českého režiséra Karla Hugo Hilara, nikdy jí z toho neplynul ani herecký prospěch, ani vyjímečné postavení v souboru. K paradoxům jejího života patří skutečnost, že jako herečka se prosadila teprve po Hilarově skonu.

Na divadelních prknech začínala coby tragédka a milovnice. Hilarovou zásluhou se brzy těchto rolí vzdala. Přeorientovala se na obor komických naivek, jenž se stal  její trvalou doménou. Postupem let vytvořila galerii pozoruhodných postav ( Goldoniho Mirandolina, Gozziho Turandot, hejtmanka v Revizorovi, Fanka v Čapkově Loupežníkovi, slečna Růžena v Šrámkově Létu, slečna Brigita z Rozbitého džbánu, sochařova žena z Nezvalovy hry Atlantida, paní Dulská ze hry Gabriely Zapolské Morálka paní Dulské …..). Vedle těchto rolí si zahrála i v šedesáti třech filmech. Hrála např. ve filmech Morálka paní Dulské, Revizor, Lidé na kře, Filozofská historie, Páté kolo u vozu nebo Měsíc nad řekou.

Zdeňka Baldová byla v roce 1951 vyznamenána Státní cenou, o dva roky později jmenována zasloužilou umělkyní a v roce 1955 umělkyní národní. Z této významné pocty se mohla těšit pouhé tři roky. Zemřela v Praze, pochována je na Vinohradském hřbitově spolu se svým manželem K.H. Hilarem.

Františka HONLOVÁ ( 29.9. 1858 – 29.5. 1929 ) – 145 let od narození

Patří mezi významné českotřebovské ženy. Byla nadšenou vlastenkou, politickou i sociální pracovnicí. Narodila se v domku čp. 52 v Hýblově ulici, mládí prožila v čp. 187 v Riegrově ulici. Zbytek života dožila v domě se zahradou, ze všech stran obklopeném Třebovkou a dnes již zaniklým mlýnským náhonem – strouhou na Chmelnici. Proto se zde říkalo Na ostrově. Její otec Josef Honl se zabýval nejenom polním hospodářstvím, ale i podomním obchodem s tehdy velmi oblíbenými květovanými šátky. Matkou byla Františka, rozená Pávková z Velké Řetové čp. 55. Malá Františka nejprve vychodila pětitřídní obecnou školu, a potom , jak tehdy bývalo zvykem v lepších rodinách, nastoupila do kláštera v Moravské Třebové. Naučila se zde základům německého jazyka, zručnosti ve vyšívání a hlavně obdivu k těm, jenž se dokáží obětovat pro druhé.

Ve městě působila téměř ve všech spolcích, spoluzakládala divadelní soubor Hýbl a pracovala v Sokole. Když se v roce 1887 ve městě otevřela německá škola a brzy na to i opatrovna, marně upozorňovala místní veřejnost na hrozící nebezpečí. Tehdy se rozhodla proti poněmčení bojovat sama. Absolvovala v Praze kurz pro učitelky mateřských škol a dvě desítky let nezištně opatrovala děti, které by jinak byly odsouzeny k toulání po ulicích nebo k poněmčování v německé opatrovně. Od roku 1902 propůjčila svůj dům Na ostrově také pro dětskou stravovnu, kterou opět  16 let bezplatně vedla. Tímto rozhodnutím zachránila ve válečných letech několik set chudých dětí před smrtí podvyživením. Žila vždy skromně, zděděné jmění, které jen vlastním odříkáním udržela, odkázala městu České Třebové. Mělo sloužit k vybudování dalšího dětského zařízení. Pochována je v urnovém háji na českotřebovském hřbitově.

Bohuslav LEOPOLD ( 6.9. 1888 – 12.5. 1956 ) – 115 let  od narození

Do České Třebové přišel z rodných Škrdlovic na Českomoravské vysočině, aby tu navštěvoval měšťanskou školu. Bydlel u svého strýce Františka Sodomky, obchodníka se střižním zbožím na náměstí v domě čp. 17. Lásku k houslím v něm probudil místní učitel hudby Antonín Kleinpetr a také učitel měšťanské školy Štěpánek, který vyučoval hře na housle jako nepovinnému předmětu. A tak mladý Leopold putoval místo ke strýcovu obchodnímu pultu k pultu muzikanskému. Sám vynikající hudebník Julius Fučík v patnáctiletém B. Leopoldovi rozpoznal veliký hudební talent. Nejenže ho vzal do své renomované plukovní hudby, ale též ho všemožně podporoval. Všude,kam jej osud zavál, ať to byla Praha, Subotica, Budapešť, Krakov či Lvov, všude studoval hru na housle a hudební vědu. Po převratu v roce 1919 přišel do Prahy, aby se stal koncertním mistrem Šakovy filharmonie. Po roce 1920 založil vlastní kapelu, s níž učinkoval v Německu, Francii a Egyptě. V posledně jmenovaném městě působil také jako člen Českého komorního kvarteta v Alexandrii ( 1922 až 1923 ). V roce 1924 z důvodu nemoci ukončil dráhu výkonného umělce a věnoval se práci skladatelské a aranžérské. Napsal velký počet skladeb koncertních, přednesových, tanečních i zábavných. Jeho skladby a úpravy vydávalo na 40 nakladatelství. V roce 1929 se sám stal vydavatelem. Vybudoval nakladatelství Edition Continental, kde vydával vedle svých vlastních skladeb také skladby celé řady našich populárních skladatelů ( V. Vačkář, F.J. Tichý, V. Trojan, A. Aust ….). Mimo to byl inspektorem Ochranného sdružení autorského pro Slovensko. Zemřel v Praze.

František SIXTA ( 20.9. 1913 – 17.4. 1941 ) – nedožitých 90 let letce hrdiny

Narodil se v rodině zaměstnance CK drah v České Třebové. Měl ještě dva bratry a tři sestry. Po základní škole odešel do Prahy na strojírenskou průmyslovku. V době vleklé hospodářské krize nenašel ve svém oboru uplatnění, a proto se dal na dráhu vojáka z povolání. Nejprve působil u dělostřelectva, později se přeškolil na letce. V roce 1938 již létal na těžkých bombardérech MB 200 a byl také jmenován polním pilotem. V březnu 1939 odešel na trvalou dovolenou. V červnu téhož roku za pomoci ilegální skupiny naší armády Obrana národa přešel v okolí Moravské Ostravy hranice protektorátu do Polska a potom do Francie. Po přecvičení na francouzské  stroje, sám se stal instruktorem na vícemístných letounech. Když se schylovalo k pádu Francie, odešel do Alžíru a odtud do Anglie na výcvikovou základnu Cosford. Zde je přijat do řad RAF. S ukončením základního výcviku je odvelen na domovskou základnu 311. bombardovací perutě v Honingtonu,kde byl jmenován operačním pilotem. Pod vedením zkušených kapitánů prováděl jako druhý pilot v různých osádkách nálety na Německo. Od dubna 1941 byl sám jmenován kapitánem letounu. Se svoji novou posádkou vzlétl nad nepřátelská území celkem sedmkrát. Při posledním, sedmém letu byl jejich Wellington poškozen a musel se podrobit opravě v letištních dílnách. Proto měla osádka F. Sixty 17. dubna volno. Všichni tak učinili, až na F. Sixtu. Z nepochopitelných důvodů letěl jako druhý pilot s posádkou F. Kráčmera ( rodák z Parníku u České Třebové ) na Kolín nad Rýnem. Byl to jeho poslední let. Celá osádka letounu je pochována na válečném hřbitově Jonkerbos – Nijmegen v Nizozemí.

František Sixta byl za bojovou činnost vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a Československou medailí za chrabrost 1939.

Max ŠVABINSKÝ ( 17.9. 1873 – 10.2. 1962 ) – 130 let od narození

Narodil se v Kroměříži. Neměl otce, a proto hlavní vliv na něho měly maminka, babička a teta Máry. Ty byly také jeho prvními modely k podobiznám, které vytvořil již v nejmladším věku a které byly zveřejněny na jeho úplně první expozici – na hospodářské výstavě v Kroměříži a za okny místní lékárny.

V místě rodiště navštěvoval německou reálku, ze které předčasně odešel do Prahy na Akademii výtvarných umění. Malbu studoval u prof. Maxe Pirnera, grafickou techniku se učil u Julia Mařáka. Umělecký obzor si ještě rozšiřoval studijním pobytem v Paříži a cestami po Francii, Německu, Itálii, Holandsku a Belgii. Od roku 1910 byl profesorem na pražské Akademii, kde vedl řadu let grafickou školu a také speciální školu pro figurální malbu, kterou převzal po Vojtěchu Hynaisovi. Patřil mezi zakladatele Spolku výtvarných umělců Mánes, byl členem a později předsedou Sdružení českých umělců – grafiků Hollar. Velký vliv měl v Moderní galerii, v redakci Volných směrů a také v nepřehledném počtu porot a komisí, kde jeho hlas často rozhodoval. Možno říci, že vždy ve prospěch umění ….

Dílo Maxe Švabinského je velmi rozsáhlé a mnohostranné. Obsahuje obrazy, kresby, grafické listy, mozaiky i vitráže. Vychází z dokonalé kresby. Grafikou se zabýval od konce devadesátých let předminulého století a dosáhl v ní obdivuhodného mistrovství. Osvojil si všechny klasické techniky, často užíval leptu a oblíbil si také dřevoryt, mezzotintu a suchou jehlu. V soupisu grafiky je téměř 900 listů. První z nich pochází z roku 1897, poslední se jmenuje Amaryllis u moře a vznikl nedlouho před umělcovou smrtí. Vyvrcholením kreslířského a grafického projevu jsou podobozny, tvořící jedinečnou galerii význačných osobností ( Fr. Palacký, A. Dvořák, J. Neruda, J. Wolker, F.X. Šalda …). V užité grafice vytvořil četné návrhy na poštovní známky, bankovky, diplomy a plakáty. Ilustroval také řadu knih a básnických sbírek.

V našem kraji je znám především svým tvůrčím pobytem v nedaleké vesničce Kozlov. Poprvé sem přišel v doprovodu mladičké Elišky Vejrychové po vánocích roku 1895. Od té doby sem jezdil téměř pravidelně až do roku 1919. Vznikla zde spousta obrazů, kreseb, grafických listů a rodinných portrétů.

Po celý život byla jeho tvorba provázena poctami a uznáním. Zemřel po delší nemoci ve svých 89 letech a byl právem pochován mezi osobnostmi českého národa na Vyšehradském hřbitově.

Jan Skalický