Českotřebovský deník 92/2013 (14.dubna)                            
Městském muzeu a v klubu Modrý trpaslík v České Třebové začala výstava Jan Steklík a přátelé, resp. Jan Steklík 75.

Co Jan Steklík znamená jako člověk a jako výtvarník pro Josefa Jana Kopeckého, který za celou výstavou stojí? Proč výstava vznikla?

 
Jan Steklík na vernisáži v Modrém trpaslíkovi společně s Helenou Wilson a s Annegret Heinl – autor Antonín Beneš
 
Honzu Steklíka a jeho ženu Marii znám už spoustu let. Vlastně už ani nevím, jak jsme se seznámili, jestli to bylo přes Erika Friče, někoho z Ústí, možná Michala Horáka? A není to asi ani důležité. Důležité je, že jsme se stali přáteli. Vážím si Honzy. Jsem rád, že ho můžu nazvat svým přítelem. Moc rád ho poslouchám. Honza má úžasnou paměť a obrovský přehled, takže poslouchat je vždycky co. Navíc má skvělý smysl pro humor, což dokazuje konečně i ve svých kresbách. Vybavuju si dnes jednu, která se mi moc líbila. Jmenuje se Smutek bílého papíru – a dnes je v majetku Milana Knižáka. Je to ruční papír z Velkých Losin o rozměrech asi 40 krát 60 centimetrů, v jehož pravém spodním rohu je tuží udělána černá stužka. Toť vše. Vtipné, minimalistické, s nápadem. A tak je to se vším, co Honza dělá. Důležitý je pro mě cyklus Chlupatý párky, protože ty byly, pokud se nemýlím, poprvé vystaveny u nás v Modrém trpaslíku. Tato je v pořadí u nás již třetí. A znovu je výjimečná – na stěnách Modrého trpaslíka od pátku totiž visí jedinečná instalace Koček. A je to opět vtipné, minimalistické, velmi čisté, uvolněné. Moc mě to baví. A co je úžasné – tato instalace vznikala specielně pro Modrého trpaslíka, kde má právě světovou premiéru. Když jsme ji připravovali, mysleli jsme také na to, že po její vernisáži vystoupil Libor Krejcar se svou kapelou. A jestli někdo proslavil kočky, je to právě on, protože je jako sochař dělá celý život.  Myšlenku udělat tuto výstavu jsem měl dlouho. Výstavu jsme Honzovi dělali v Modrém trpaslíku už k jeho sedmdesátinám. A vydali jsme skromný katalog. K těmto půlkulatým jsem ale chtěl něco víc. A tak mě napadlo oslovit Městské muzeum. A dopadlo to. Jenom díky muzeu jsme získala také zápůjčky z Národní galerie i odjinud, nebýt muzea, nikdy by se mi nic takového nepodařilo. Vydali jsme společným nákladem také velmi hezký katalog, dvacetistránkový, skutečné krásný. Je to pro mě po roce, co jsem tuto výstavu začal plánovat, skutečně velmi příjemný pocit. Snad se Honzovi náš dárek – výstava a katalog -  také líbí. (Josef Jan Kopecký zahajuje výstavu Jan Steklík 75 – autor Michal Horák)
 

fotografie: O2_GF_065523 – autorka Helena Wilson; plakát – autor grafiky Michal Horák najdete ZDE

V předposledním kole II. ligy kuželkáři prohráli ve Vyškově  

KK Šumperk - KK Moravská Slávia Brno A 4:4 3089-3031 (14:10) 13.04.
KK Slovan Rosice - KK Moravská Slávia Brno B 0:8 3295-3473 (7,5:16,5) 13.04.
KK Rostex Vyškov - TJ Lokomotiva Česká Třebová 7:1 3356-3138 (17:7) 13.04.
TJ Prostějov - KK Zábřeh 2:6 3105-3259 (6,5:17,5) 13.04.
KK Hagemann Opava - SKK Hořice 6:2 3202-3134 (14:10) 13.04.
HKK Olomouc - TJ ČKD Blansko 7:1 3417-3107 (19,5:4,5) 13.04.
 
Hezké jarní počasí mě dneska vytáhlo ven. Přece nebudu honem čistit okna a prát. 

Jakýpak co pak, jakmile hlásí pěkné jarní počasí, je třeba vyrazit do přírody a......... zamilovat se.
Když se člověku překulí šedesátka, tak ten pomilování hodný objekt nemusí ani mít dvě nohy a modré oči, konec konců nemusí být ani živý. I špičky zelené travičky, rozkvetlé sněženky a sedmikrásky mně stačí k euforii.
Šla jsem s naším psem Maxem a dvouletou vnučkou Eliškou na louky za městem, také koukat na koně a na slepice. Zvířata byla za plotem, holčička na ně ukazovala, volala a dobře se bavila. Pes Max měl připlé vodítko a na čumáčku košík, proto si připadal ošizený, tahal a neposlouchal. V bezpečné vzdálenosti od silnice jsem mu dala volno a pustila ho z vodítka, aby se vyběhal.
Lítal po louce jak splašený, točil se v kruzích a nám s Eliškou byl k smíchu, jak řezal zatáčky. Najednou se ze zahrady posledního baráčku ve vsi vyřítil malý flekatý ratlík s křivýma nohama, štěkal a vypadal, že na Maxe zaútočí. Ale oběhl s ním jen jedno  kolečko kolem hromádky koňských kobližek a bác ho!
Svázali se, ona to byla háravá fenka.
Co se dá dělat se psy, když nechodí a nejde s nimi pohnout ani sem ani tam ? Našeho Maxe jsem připnula na vodítko, přivázala ho i s fenkou ke stromu a s Eliškou na kočárku objela všechny ohrady, kolik jich pod Kuňkou na ranči mají. I tu se pštrosy a zubry (nebo co to je) a už jsem byla dost netrpělivá. Běžel čas, druhému vnoučkovi Péťovi končil fotbalový zápas a já slíbila, že ho vyzvednu a dopravím domů.  Po nějaké době Maxe psina, zaplať pánbůh, pustila. Ale sváděla ho znovu, koketa jedna, vlnila se v zádech a tančila kolem něj. A vůbec nechtěla domů, šla by stále s námi. Nakonec jsem ji musela do jejich zahrady hodit přes plot. Utíkala jsem s Eliškou v kočárku a psem Maxem jak za mlada a doufala, že fenka znova nepřeskočí. Neuvěřitelné, co dokázal takový mrňous. Snad z té vášně nebudou štěňata. To je celý náš Max, vykládala jsem dvouleté Élišce, nemá rodokmen, ani peníze, ale klidně vyhoví dámě, playboj jeden ! 
Třásla se mně z toho úprku kolena, ale užila jsem si to. To byla láska. Takhle po kapkách jako rosa.  Květa