-
Městském muzeu a
v klubu Modrý trpaslík v České Třebové začala výstava Jan Steklík a
přátelé, resp. Jan Steklík 75.
-
Co Jan Steklík znamená jako člověk a jako
výtvarník pro Josefa Jana Kopeckého, který za celou výstavou stojí? Proč
výstava vznikla?
-
-
- Jan Steklík na vernisáži v Modrém trpaslíkovi
společně s Helenou Wilson a s Annegret Heinl – autor Antonín
Beneš
-
-
Honzu Steklíka a jeho ženu Marii znám už spoustu
let. Vlastně už ani nevím, jak jsme se seznámili, jestli to bylo přes
Erika Friče, někoho z Ústí, možná Michala Horáka? A není to asi ani
důležité. Důležité je, že jsme se stali přáteli. Vážím si Honzy. Jsem
rád, že ho můžu nazvat svým přítelem. Moc rád ho poslouchám. Honza má
úžasnou paměť a obrovský přehled, takže poslouchat je vždycky co. Navíc
má skvělý smysl pro humor, což dokazuje konečně i ve svých kresbách.
Vybavuju si dnes jednu, která se mi moc líbila. Jmenuje se Smutek bílého
papíru – a dnes je v majetku Milana Knižáka. Je to ruční papír z Velkých
Losin o rozměrech asi 40 krát 60 centimetrů, v jehož pravém spodním rohu
je tuží udělána černá stužka. Toť vše. Vtipné, minimalistické,
s nápadem. A tak je to se vším, co Honza dělá. Důležitý je pro mě cyklus
Chlupatý párky, protože ty byly, pokud se nemýlím, poprvé vystaveny u
nás v Modrém trpaslíku. Tato je v pořadí u nás již třetí. A znovu je
výjimečná – na stěnách Modrého trpaslíka od pátku totiž visí jedinečná
instalace Koček. A je to opět vtipné, minimalistické, velmi čisté,
uvolněné. Moc mě to baví. A co je úžasné – tato instalace vznikala
specielně pro Modrého trpaslíka, kde má právě světovou premiéru. Když
jsme ji připravovali, mysleli jsme také na to, že po její vernisáži
vystoupil Libor Krejcar se svou kapelou. A jestli někdo proslavil kočky,
je to právě on, protože je jako sochař dělá celý život. Myšlenku udělat tuto výstavu jsem měl dlouho.
Výstavu jsme Honzovi dělali v Modrém trpaslíku už k jeho sedmdesátinám.
A vydali jsme skromný katalog. K těmto půlkulatým jsem ale chtěl něco
víc. A tak mě napadlo oslovit Městské muzeum. A dopadlo to. Jenom díky
muzeu jsme získala také zápůjčky z Národní galerie i odjinud, nebýt
muzea, nikdy by se mi nic takového nepodařilo. Vydali jsme společným
nákladem také velmi hezký katalog, dvacetistránkový, skutečné krásný. Je
to pro mě po roce, co jsem tuto výstavu začal plánovat, skutečně velmi
příjemný pocit. Snad se Honzovi náš dárek – výstava a katalog - také
líbí. (Josef Jan Kopecký zahajuje výstavu
Jan Steklík 75 – autor Michal Horák)
-
-
fotografie: O2_GF_065523
– autorka Helena Wilson; plakát – autor grafiky Michal Horák najdete ZDE
-
V
předposledním kole II. ligy kuželkáři prohráli ve Vyškově
- KK Šumperk - KK Moravská Slávia Brno A 4:4
3089-3031 (14:10) 13.04.
- KK Slovan Rosice - KK Moravská Slávia Brno B 0:8 3295-3473
(7,5:16,5) 13.04.
- KK Rostex Vyškov - TJ
Lokomotiva Česká Třebová 7:1 3356-3138 (17:7) 13.04.
- TJ Prostějov - KK Zábřeh 2:6 3105-3259 (6,5:17,5) 13.04.
- KK Hagemann Opava - SKK Hořice 6:2 3202-3134 (14:10) 13.04.
- HKK Olomouc - TJ ČKD Blansko 7:1 3417-3107 (19,5:4,5) 13.04.
-
-
Hezké jarní počasí mě dneska vytáhlo ven. Přece
nebudu honem čistit okna a prát.
Jakýpak co pak, jakmile hlásí pěkné jarní
počasí, je třeba vyrazit do přírody a.........
zamilovat se.
Když se člověku překulí šedesátka, tak ten
pomilování hodný objekt nemusí ani mít dvě nohy
a modré oči, konec konců nemusí být ani živý. I
špičky zelené travičky, rozkvetlé sněženky a
sedmikrásky mně stačí k euforii.
Šla jsem s naším psem Maxem a dvouletou vnučkou
Eliškou na louky za městem, také koukat na koně
a na slepice. Zvířata byla za plotem, holčička
na ně ukazovala, volala a dobře se bavila. Pes
Max měl připlé vodítko a na čumáčku košík, proto
si připadal ošizený, tahal a neposlouchal. V
bezpečné vzdálenosti od silnice jsem mu dala
volno a pustila ho z vodítka, aby se vyběhal.
Lítal po louce jak splašený, točil se v
kruzích a nám s Eliškou byl k smíchu, jak řezal
zatáčky. Najednou se ze zahrady posledního
baráčku ve vsi vyřítil malý flekatý ratlík s
křivýma nohama, štěkal a vypadal, že na Maxe
zaútočí. Ale oběhl s ním jen jedno kolečko
kolem hromádky koňských kobližek a bác ho!
Svázali se, ona to byla háravá fenka.
Co se dá dělat se
psy, když nechodí a
nejde s nimi pohnout
ani sem ani tam ?
Našeho Maxe jsem
připnula na vodítko,
přivázala ho i s
fenkou ke stromu a s
Eliškou na kočárku
objela všechny ohrady,
kolik jich pod Kuňkou
na ranči mají. I tu se
pštrosy a zubry (nebo
co to je) a už jsem
byla dost netrpělivá.
Běžel čas, druhému
vnoučkovi Péťovi
končil fotbalový zápas
a já slíbila, že ho
vyzvednu a dopravím
domů.
Po
nějaké době Maxe
psina, zaplať pánbůh,
pustila. Ale sváděla
ho znovu, koketa
jedna, vlnila se v
zádech a tančila kolem
něj. A vůbec nechtěla
domů, šla by stále s
námi. Nakonec jsem ji
musela do jejich
zahrady hodit přes
plot. Utíkala jsem s
Eliškou v kočárku a
psem Maxem jak za
mlada a doufala, že
fenka znova
nepřeskočí.
Neuvěřitelné, co
dokázal takový mrňous.
Snad z té vášně
nebudou štěňata. To je
celý náš Max,
vykládala jsem
dvouleté Élišce, nemá
rodokmen, ani peníze,
ale klidně vyhoví
dámě, playboj jeden !
- Třásla se mně z toho úprku kolena, ale užila jsem si to. To byla láska. Takhle po kapkách jako rosa. Květa
|