 Tomáš
Vejdovský se narodil v roce 1970 v Praze. První dva roky života, jakož
i následné letní prázdniny trávil na Kozlově mezi Českou Třebovou
a Litomyšlí ve stavení, kterému se říká Pecháčkův statek. Není to statek
ledajaký, ve štítě má sgrafito „žnečka“ od Maxe Švabinského. Hned vedle
je další stavení, které se jmenuje Švabinského chaloupka a je zde jeho
muzeum. Švabinský si vzal mladší sestru Tomášova praděda Karla Vejrycha
Elu. Karel byl vynikající pianista, jeho nejmladší bratr byl malíř
Rudolf Vejrych a tak díky nim a Švabinskému celá rodina žila uměním
výtvarným i hudebním i v dalších generacích. V takovém prostředí Tomáš
Vejdovský vyrůstal. Jeho otec měl také mnoho výtvarně řemeslných nadání,
pracoval v pražském „Divadle na zábradlí“, kde maloval a vyráběl kulisy,
sbíral také různé historické artefakty, vercajky a knihy o umění
a řemeslech.
Není proto divu, že si Tomáš
vybral a byl přijat na střední umělecko-průmyslovou školu v Praze obor
řezbářství. Od druhého ročníku na této škole začal navštěvovat ateliér
akademického sochaře Zděnka Josefa Preclíka, se kterým se kdysi setkal
v lidové škole umění. Skoro každý den chodil po škole do jeho ateliéru
a tam začal poznávat základy a krásu sochařství. Bylo jasné, že se po
maturitě bude snažit dostat na pražskou Akademii výtvarných umění právě
na sochařství. Nevyšlo to na poprvé, a tak pracoval jako
řezbář-pozlacovač v družstvu Štuko, kde se blízka seznámil se sochami
v kostele Panny Marie na Strahově, s výzdobou Arcibiskupského paláce,
nebo Stavovského divadla. Po práci dál navštěvoval svého mistra Preclíka
v ateliéru a dál se učil a poznával.
 Na
podruhé to vyšlo a Tomáš byl přijat na Akademii, hned v prvním ročníku
sochařské přípravky ho zastihla revoluce a mnoho věcí a většina pedagogů
se změnila. Ač byl a je hlavně klasickým figurálním sochařem, nevybral
si figurální ateliér, ale volnější ateliér Karla Nepraše. Ten ho v jeho
klasické tvorbě podporoval. Ve čtvrtém a pátém ročníku byl Tomáš na
stáži na Vysoké škole umělecko-průmyslové v ateliéru medaile a glyptiky
Jiřího Harcuby. Diplomovou práci „Zmrtvýchvstání Krista“ už zase dělal
na Akademii. Tuto keramickou sochu v životní velikosti umístil
v předsíni kostela navštívení Panny Marie na Dobrši, zde se setkal
s otcem Františkem Martinem Víchem. Díky němu na Dobrši vytvořil ještě
pomník Pátera Ondřeje Jakuba DeWaldta významného barokního kazatele
a buditele. Poslední sochou pro Dobrš byl portrétní pomník pátera Vícha
po jeho smrti. Jeho pamětní desku také nedávno odhalil v Dolním Újezdě.
Pracoval často pro film, když bylo potřeba vytvořit klasickou sochu,
jako se dělali dříve, nebo kopii jen podle pár fotek. Je autorem sochy
„Ruce komika“ pro hrob Vlasty Buriana na Slavíně, nebo kopie sochy sv.
Jana Nepomuckého z Karlova mostu pro Expo 2010 v Šanghaji a dalších
soch, pro které je společným jmenovatelem špičkové sochařské a řemeslné
zpracování.
V současné době je již sedmým
rokem vedoucí pedagog Malířské a sochařské přípravky na Akademii
výtvarných umění, kde svou lásku k umění a bohaté zkušenosti předává
prvním a druhým ročníkům, ale hlavně všem, kdo o to mají zájem, třeba
i u diplomové práce. Na Kozlov jezdí pravidelně a nejen tam, ale i do
Benátek a Litomyšle za rodinou své partnerky. Vztah k tomuto kraji
nejlépe vystihují jeho slova „Víš, já když přijíždím a vidím tu
litomyšlskou pánvičku třeba od Makova, tak na mě všechno minulý
i současný promlouvá tak nějak snadno a blízce až skoro intimně a já
vím, že jsem doma“.
Podle vyprávění sepsal Matyáš
Bukolický.
Další texty: Figurama 2018 Kozlov -
najdete ZDE
Některé
práce Tomáše Vejdovského
Vizualizace sochy sv. Kryštofa pro Dolní Újezd
Pomník Vlasty Buriana
Portrét badatele R. Angermullera
|