Vernisáž výstavy - středa 12.
září v 17 hodin, hudební produkce Jamila Holcová
Úvodní slovo Simona
Podzimková, vernisážovou řeč Ludmily Kesselgruberové přečetla
Marta Demelová
Velmi
zdařilá výstava prací Evy, Alice a Aničky Formánkových, každá s jiným
výtvarným pojetím. Eva i Alice Formánkovy jsou zakládajícími členkami
českotřebovské umělecké skupiny Maxmilián a s jejich pracemi jsme se
tedy již setkali na řadě výstav. na dále uvedených fotografiích
jsem se zaměřil především na obrázky Evy Formánkové, která již bohužel
na výstavě fyzicky nemohla být, ale jistě vše sledovala z
českotřebovského výtvarného nebe. Zanechala za sebou spoustu krásných
výtvarných prací. Byly sice podepsány "Eva", ale ani nemusely, každý
určitě poznal co je její a které práce jsou z dílny její dcery Alice.
Pro mne jsou důležité snad právě tím svým osobitým pojetím, které
mi připomíná autorku a s ní pak smutek nad tím, že už tu není a nemůže
pokračovat ve své práci.
Alice a také Anička svůj styl stále rozvíjejí, vystavují skutečně
pozoruhodná díla. Všechny jsem naschvál nevyfotografoval právě
proto, abyste se přišli na výstavu podívat. Je to výstava, kterou musíte
vidět, dle mého názoru předčí výstavy mnohých dle jména
renomovanějších výtvarníků. Autorky této výstavy proto řadím mezi
skutečné mistry, navíc mají tu velkou výhodu, že nejsou svázáni nějakým
určeným stylem, ale tvoří, vymýšlí a experimentují . Přijďte se podívat!
Velmi
zdařilá výstava prací Evy, Alice a Aničky Formánkových, každá s jiným
výtvarným pojetím. Eva i Alice Formánkovy jsou zakládajícími členkami
českotřebovské umělecké skupiny Maxmilián a s jejich pracemi jsme se
tedy již setkali na řadě výstav. na dále uvedených fotografiích
jsem se zaměřil především na obrázky Evy Formánkové, která již bohužel
na výstavě fyzicky nemohla být, ale jistě vše sledovala z
českotřebovského výtvarného nebe. Zanechala za sebou spoustu krásných
výtvarných prací. Byly sice podepsány "Eva", ale ani nemusely, každý
určitě poznal co je její a které práce jsou z dílny její dcery Alice.
Pro mne jsou důležité snad právě tím svým osobitým pojetím, které
mi připomíná autorku a s ní pak smutek nad tím, že už tu není a nemůže
pokračovat ve své práci. 
