Tři

Ludmila Kesselgruberová   Potřeba nějakým způsobem uchopovat hmatatelný svět je člověku dána od pradávna. Vždyť hned jak se před milióny let naučil paleolitik  pracovat s kamenem, začal mu vtiskovat podobu nejen pro něj praktickou, ale zároveň příjemnou jeho oku. Výtvarný projev, jedna z možností lidského sebevyjádření, byl na světě, a protože paleolitik přežil, zůstal i smysl pro krásno v podobě výtvarné tvořivost. Naše proorganizované a urychlené evropské bytí jedenadvacátého století už dávno neřeší zajišťování potravy pro přežití.  Různými způsoby se pokouší řešit jak to udělat, aby se nasycený, oblečený a zajištěný člověk neztratil v labyrintu informací, manipulací všeho druhu a polámaných mezilidských vztahů. Aby zůstal citlivou, co možná spokojenou bytostí a nezbláznil se z přemíry možností moderního života. Naštěstí je tady pořád ještě výtvarno. Naštěstí zůstala možnost držet uhel nebo tužku, míchat barvy, hníst hmotu a touto cestou se vyjadřovat ke světu, hledat a nacházet jeho dobrou stránku a vytvářet krásu, která může oblažit. Naštěstí!  Neumí to sice každý, vždyť jak známo, komu není shůry dáno zkrátka v apatyce nekoupí. Ostatně, jde to i jinak – skrze hudbu a zpěv a tanec a nebo třeba sport. Ale jelikož se právě nacházíme ve výstavní síni, zůstane v centru naší pozornosti VÝTVARNO. Máme k tomu dobrý důvod, vždyť jsme se všichni přišli podívat na výtvarnou tvorbu tří žen stejného příjmení, tří členek tří generací z rodu Formánkových. Ženy z rodu Formánkových patří k lidem kreativním a ještě navíc činorodým. Umějí nakládat s tradičním i méně tradičním výtvarným materiálem, umějí v něm nacházet výtvarný potenciál, umějí ho využívat ve prospěch vlastních estetických záměrů. Nebyly a nejsou profesionálními umělkyněmi, ale protože  tyto své dary  dlouhodobě kultivovaly a kultivují, dopracovaly se takových kvalit výtvarného projevu, že stojí za to představit jej divákům. Nejstarší z trojice, paní Eva Formánková byla bytostnou kreslířkou, pěstitelkou, ochránkyní, ale i krotitelkou čáry. Linie v Evině podání má jasnost, pevnost i jistotu vedení, má kouzlo velkorysé prostoty, se kterou autorka vymezuje zjednodušené a nadsazené tvary. Eva se nikdy nezdržovala  u detailu, nezajímal ji patos, milovala věcnost a ovládala jemný výtvarný vtip a hříčku. Jako zakládající členka českotřebovského amatérského výtvarného sdružení Maxmilián kreslila a malovala pravidelně, pilně a dlouho a dopracovala se  skutečně pozoruhodného osobitého kreslířského stylu. Nenadálý odchod této laskavé ženy a zralé výtvarnice je ztrátou nejen pro rodinu. Alice Formánková, dcera a prostřední představitelka výtvarnic Formánkových,  podědila po matce nejen lásku k umění, ale i velkou míru tvořivosti. I Alice spoluzakládala českotřebovský Maxmilián, dnes ho dokonce vede. Také v základních charakteristikách Alicina výtvarného stylu bychom našli  prvky příbuzné tvorbě matčině. Patří k nim smysl pro zjednodušování, sumární práce s vyvinutým tvarem a čistá, velkorysá linie. Alicin projev je ovšem zemitější, pádnější, v podstatě má trojrozměrně sochařský ráz a také monumentálnější charakter. Anna Formánková, Evina vnučka a Alicina neteř, chodí ještě do školy. Po své babičce a snad i tetě podržela chuť a vůli k výtvarnému tvoření. Její práce  prozrazují už nyní dobrou schopnost pro komponování kresebné plochy a také zajímavou výtvarnou fantazii. Tři. Tři generace. Představitelka té nejstarší, paní Eva, už dotvořila a odešla jako výtvarnice středem. Alice se dopracovala svého vlastního stylu, který stále rozvádí. Mladičká Anna jej teprve buduje, ale pokud nepoleví, nemůže ho minout. Jsme tu svědky mimořádně šťastné rodinné kontinuity. Jsme tu svědky krásné rodinné  návaznosti v činnosti tak ušlechtilé, jakou výtvarná práce bezesporu je.    Na vernisáži výstavy dne 12. září 2018 četla Marta Demelová.   Další článek o vernisáži výstavy najdete ZDE