Podobizny nejen architektury               

Ptačí zpěv, bledulky, posílené sluníčko a zejména výstava maxmiliánek u nás v České Třebové už  léta neklamně signalizuje, že jaro je tady!  
Celoroční pravidelné pondělní schůzky těchto tvořivých žen v maxmiliánské kreslírně českotřebovské gymnaziální budovy vydaly také o letošním jaru – jako i v letech minulých – své dobré plody. V poslední době, jak patrno,  se naše výtvarnice soustředily na téma lidských staveb a také jejich obyvatel, na portréty. Lidí, ale také architektur…
Portréty.  Žánr, který vznikl ve starém Římě,  v prostředí společnosti,  která měla smysl pro zvláštnosti a specifika lidské tváře, a to včetně nedostatků i nepravidelností. Krásná podobizna pro Římany byla ta, která pravdivě odrážela skutečnou podobu, třeba nehezkou. Jenže v tomto smyslu portrét v našem západním výtvarném umění brzy mizí. Poté, co barbaři rozsápali obrovské římské impérium a středověk těžce a pracně skládal novou Evropu, se dlouhá století nikdo nepokusí portrétovat živou bytost věrně, realisticky. Podobizny sice  vznikaly, ale silně idealizované. Zájem o konkrétní tváře přišel až s renesancí. A od té doby už docela nezmizel. Ba naopak, ještě se prohloubil, když někteří portrétisté začali usilovat o psychologizaci svých maleb, tedy vyjádření povah skrze rysy tváří příslušných osob. Konečně moderna dvacátého století začala do podobizen vnášet ještě další hodnoty a rozměry, které s portrétními rysy souvisely jen volně.
Všechny tyto portrétní polohy najdeme v letošním maxmiliánském vzorku, dokonce v tuplované míře, protože se vztahují nejen ke zpodobení lidských tváří, ale i tváří staveb.
Realistický přístup k lidské tváři lze pozorovat u Marty Heptnerové, Ivany Jiskrové i Natálie Pilgrové.  Obličeje, které chtějí vyzradit i něco z povahy portrétovaného nacházím v kolekci Pavly Klimešové a Soni Popelkové. Jinak, lyricky a náladově laděné jsou dívčí postavy Marie Hladilové. Hlavy rozmanitě, různou měrou deformované, tváře silného výrazu vytvořila Alice Formánková. Konečně ke stylizaci tak silné, že se blíží abstrakci, se dopracovala Ludmila Pražáková svými akčními dvojicemi.  
Výrazově ještě rozmanitější jsou stavby, které už jmenované výtvarnice zportrétovaly. Ty Alice Formánkové mají tvary pádné, jasné i výrazné. Chrámy Pavly Klimešové jsou expresivní, ostré a bodavé. Marie Hladilová zachytila stavby téměř intimního rázu, zatímco Ludmila Pražáková pořídila podoby staveb objemných a vážných a Natálie Pilgrová zase budovy neposedné a rozpohybované. Marta Heptnerová vidí architekturu křehce, Soňa Popelková jako nehmotné pohádkové výtvory, Ivana Jiskrová zase prozrazuje citlivost pro stavby melancholické a opuštěné.
Portréty staveb i tváře lidí jsou zároveň jistými podobiznami svých tvůrkyň. Nemůže tomu být jinak. A tak i z letošní prezentované kolekce poznáváme maxmiliánky jako osobité bytosti různorodého výtvarného i životního pohledu, jako autorky maleb a kreseb, které mají potenciál potěšit oko diváka.
 
Ludmila Kesselgruberová