Šedesát let trvání osady HRANIČÁŘI

Českotřebovský deník 2/2023 (2/1)


Vzpomínka na osadu HRANIČÁŘI
Rok 1938 má v naší historii zvláštní místo. Němci připojili Sudety ke své říši a tím se Česká Třebová octla těsně na hranici. V jednom směru na Semanín, v druhém k Rybníku a ve třetím ke Skuhrovu. Tam všude vlály prapory s hákovými kříži. V lesích na pomyslné hraniční čáře byly zatlučeny kůly a za ně se už nesmělo.
Skupina mladých třebovských trampů se scházela ve Šmajzrově chatě, která stála v lese na Druhých stranách. Po záboru Sudet se ocitla i ona v zabraném území a kamarádi do ní nesměli. Po upřesnění hranice se Němci stáhli ke Skuhrovu a chata tím přece jen zůstala na českém území. Protože stála na hranicích, začali si kamarádi říkat "Hraničáři". Osadu v původním složení tvořili Mirek Hrdlička, Květa Klacl, Jarek Kolář, Vratěk Pišta, Zdeněk Rosenberger, Jindra Sobotka, Erwin Zabil. Činnost osady byla bohatá, pořádaly se táborové ohně, zpívalo se, prováděly se nejrůznější legrácky, hrál se volejbal, závodilo se v atletice, v boxu, v zimě se běhalo na lyžích..,. Německá okupace, totální nasazení i válka narušily činnost osady. Ze zakládajících členů zůstal jen Vratěk Pišta a tradici převzali mladší nástupci. Mladší složení osady tvořili Karel Balcar, Václav Moravec, Zdeněk Neterda, Jaroslav Šenk, Jiří Šmajzr a Karel Vondra. Moc hezky zpívalí, doprovod tvořily dvě kytary a basa.
Chata v srnovském údolí byla svědkem oslav čtyřiceti i padesáti let trvání TO Hraničáři. Oslava šedesátých "narozenin" osady pak byla důvodem k pořádné oslavě v klubovně hospůdky u Kateřiny... U jednoho stolu seděli Hraničáři pod osadními vlajkami, u druhého jejich manželky a u dalšího pak pozvaní zástupci spřátelených osad. Hostem pak byli výborně zpívající Ahasweři. Úvodem zazněla vlajka a písnička Odešel kamarád, šerif osady seznámil přítomné s historií osady a došlo na předávání dárků. Nikdo nepřišel s prázdnýma rukama, každý věnoval osadě něco na památku. Největší obdiv budila vynikající řezbářská práce Jana Skalického, zastupujícího osadu Skaldové. Ze špalku dřeva vyřezal Honza reliéf československého vojáka - hraničáře, střežícího v plné polní svou zem.. Jako všichni účastníci setkání dostal jsem i já vkusnou vlaječku, která mi bude připomínat nejen jubileum osady , ale i krásné písničky a vzpomínky, anekdoty... Zdeněk Vaňous (1999)

Iniciativa města za získání pověřeného obecního úřadu (1999/2000)
Psal se rok 1999, připravovalo se nové krajské zřízení a rušily se okresní úřady. Veřejná správa se měla přiblížit občanům a zřizovaly se nové pověřené úřady III. stupně. Žádosti měst, stávajících sídel pověřených obecních úřadů byly posouzeny na OkÚ přednostou, referátem regionálního rozvoje a referátem vnitřních věcí a stanovisko zasláno na MV ČR. Přesto, že Česká Třebová předala precizně vypracovanou žádost, ve které vyhověla všem stanoveným kritériím, nedostala od vedení OkÚ doporučení, aby po reformě veřejné správy i nadále obhájila sídlo pověřeného obecního úřadu. OkÚ určil ve stanovisku pro MV ČR za sídla POÚ města Ústí nad Orlicí, Vysoké Mýto a Letohrad, ve druhé (údajně méně pravděpodobné variantě je pak k uvedeným městům ještě na zvážení přidáno vytvoření POÚ v Lanškrouně. Česká Třebová doporučení nedostala, i když je schopná vytvořit odpovídající obvod a má připraveny všechny podmínky pro zřízení POÚ bez finančních nároků na stát.
Starosta města Jiří Pásek obdržel od přednosty OkÚ MUDr. Ivana Týče dopis, ve kterém byla tato skutečnost sdělena. Po projednání v městské radě se starosta ihned obrátil dopisem přímo na ředitele odboru Ministra vnitra ČR Mgr. Jiřího Kamínka, který se problematikou struktury POÚ zabývá. Celá tehdejší problematika vzniku pověřených úřadů III. stupně stojí za znovupřipomenutí, pro obsáhlost však v samostatném textu . Tyto problematika se řešila v letech 1999 a 2000. vyvrcholila peticí občanů, ve které se podařilo zajistit 4200 podpisů. Text petice byl pak předán 18.5. 2000 na setkání s občany města v sále kina Světa náměstkyni ministra Yvonne Stryjové. Žádost města byla úspěšná, Česká Třebová se navzdory všem klackům hozeným pod nohy stala pověřeným městem. (mm)
P.S. Možná pávě díky tomu není však veřejná správa v České Třebové taková jak by měla být. Ale máme ji "doma".
Vasil Timkovič - válečný hrdina, který se málem dožil stovky
Smutná zpráva přišla dnes 2. ledna 2023 v ranních hodinách. Byla také ihned publikována v celostátních médiích.Vasil Timkovič se do posledních dnů "držel", ještě 11. listopadu se zúčastnil slavnostní vzpomínkové akce ke Dni veteránů v areálu škol.
"Udělení občanství města je pro mne velkým svátkem, moc si jej považuji," řekl válečný veterán a znovu připomínal dobu na kterou ale vlastně nerad vzpomíná, protože to byly hrůzné okamžiky jeho života. "Zažil jsem toho mnoho, ale snad nejhorší byly byly boje v Dukelském průsmyku, tam padla velká spousta našich vojáků, byla to doslova jatka," řekl v besedě s vedením města. přišla ovšem také řeč na příjemnější témata ze současnosti. Po podzimní hospitalizaci a následné rekondici se nyní Vasil Timkovič v dobrém zdravotním stavu, i když věk 99 roků jistě znamená řadu handicapů. Je zřejmě nejstarším žijícím vojákem, který přišel se Svobodovou armádou přes Dukelský průsmyk.... Více ZDE

Smutné výročí
Ve věku 77 let zemřel před rokem v pondělí 17. ledna 2022 RNDr. Vlastimil, Hýbl, bývalý ředitel Střední integrované technické školy Skalka a zastupitel města (nar. 4. 10. 1944).

Českotřebovák, vlastně původem Parničák (narodil se ve čtvrti Vily), který zůstal po celý život místním patriotem.

Je absolventem našeho gymnázia, v šedesátých letech vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor matematika - fyzika. V letech 1967 - 74 působil jako středoškolský profesor na zdejší průmyslové škole železniční. V roce 1974 odešel ze školství a nastoupil do ÚZCHV Česká Třebová jako výzkumný pracovník a podnikový metrolog. Zde pracoval až do roku 1990. V roce 1990 byl na základě konkurzního řízení jmenován do funkce náčelníka Středního odborného učiliště železničního. Škola pak postupně měnila své názvy a zřizovatele. Až do odchodu do důchodu zde působil jako ředitel školy.
Po sametové revoluci v roce 1989 se změnily poměry také ve vedení města a městské samosprávě. Vlastimil Hýbl nezůstal stranou a působil zde od roku 2006 ve funkci zastupitele města a převzal i další s tím spojené povinnosti, např. v dozorčí radě Vodárenské společnosti. Další oblastí jeho aktivity bylo působení v Okresní hospodářské komoře Orlicko, ve které reprezentoval zájmy SOUŽ, které se pod jeho vedením měnilo na integrovanou střední technickou školu. V Centru uznávání a celoživotního učení Pardubického kraje patřil mezi zakladatele této obecně prospěšné společnosti.
Zapojil se do budování družstevního bydlení pod Jelenicí a dlouhá léta byl nepostradatelným členem Horské služby Orlické hory služebna Čenkovice. Návštěvníci tohoto lyžařského střediska jej potkávali v červené bundě se znakem Horské služby. V těchto letech byla tato služba zajištěna vlastně jen dobrovolnickou činností.
Z jeho celoživotního působení vyplývá jeho zájem o dění ve městě, ve kterém se narodil a kde celý život žil a pracoval. (mm)