Karel Steiner – protikomunistický
odboj
  Letos
v květnu jsme si připomněli výročí 100 let od narození Karla Steinera,
kde jsme se zmiňovali o jeho aktivním zapojení v protinacistickém
odboji. V tomto článku chci připomenout jeho aktivní činnost
v protikomunistickém odboji, která je pro většinu českotřebovských
občanů zcela neznámá.
Po válce v letech 1945
až 1947 Karel Steiner vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích a byl
ministrem národní obrany jmenován poručíkem. Později se stal
důstojníkem čs. armády a sloužil u dělostřeleckého pluku v Košicích.
Dlouho tam ale nesloužil. Jak říkával, přísahu složil prezidentu
Benešovi, ne Gottwaldovi a komunistům, kteří získávali stále větší moc
ve státě. Jako politicky nespolehlivý byl proto v roce 1949 poslán asi
na rok k Pomocnému technickému praporu (PTP) do uranových dolů v
Leopoldově, kde začal jeho protikomunistický odboj zaměřený na
provedení státního převratu v ČSR.
Po propuštění z dolů
byl také propuštěn z vojenské služby.
Pracoval
jako frézař v n. p. Strojtex Česká Třebová. Zde pracoval s Vladimírem
Kulíškem, se kterým v roce 1951 založil ozbrojenou, protikomunistickou
skupinu, jejímž cílem byl státní převrat v ČSR, který očekávali.
Skupina působila v České Třebové a v Opatově. Hlavní činnost skupiny
spočívala zejména v přípravě úkrytu zbraní, střeliva a výbušnin a
v získávání dalších členů. Skupina tvořila záškodnickou jednotku,
která byla v neustálé pohotovosti připravena na bojové akce proti
republice. Inspiraci získávali poslechem zakázaného zahraničního
vysílání. Skupina se postupně rozrůstala, až dosáhla počtu sedm
stálých členů. Mimo Karla Steinera to byli ještě:
Bohuslav Krčmář z Dolní Sloupnice, bytem Hodonice čp.
67, okres Znojmo
Ladislav Jurný ze Svitávky, bytem Opatov čp. 220
Vladimír Kulíšek z Dolní Sloupnice, bytem Česká
Třebová, Jelenice 1799
František Körmondy z Vrchů okres Chrudim, bytem Opatov,
Královec čp. 8
Jozef Bakrlík z Hroubovic, okres Chrudim, bytem Opatov
čp. 97
Vladimír Mrkos z Kuklíku, okres Žďár na Moravě, bytem
Opatov čp. 84
Netrvalo
dlouho a agenti StB vypátrali jejich aktivity a skupinu začali
sledovat. Později se dokonce spekulovalo o tom, že StB založení této
skupiny nějakým způsobem inicializovala. Skupina byla zatčena 13.
ledna 1955. Odvezeni byli do Brna do vyšetřovací vazby, kde si zatčení
vyzkoušeli vyšetřovací praktiky StB, které byly mnohdy
propracovanější, než praktiky gestapa. Souzeni byli 20. května 1955
Vyšším vojenským soudem v Trenčíně. Odsouzeni byli podle § 78 ods. 2
písm. a /, ods. 1 pís. c /, ods. 3 pís. d/ Trestního zákoníku pro
trestný čin velezrady. Karel Steiner byl odsouzen na 18 let odnětí
svobody, propadnutí majetku, zbraní a na 8 let ztráty čestných
občanských práv. Z celé skupiny dostal nejvyšší trest. Společně s nimi
byl odsouzen také František Kulíšek z Líšně, bytem Opatov čp. 54,
později čp. 213 za neoznámení trestného činu svého syna Vladimíra
Kulíška a že skupině umožňoval ve svém bytě poslech štvavých zpráv
zakázaného zahraničního vysílání. Odsouzen byl na 17 let.
 Karel
Steiner si trest odpykával opět v Leopoldově na Slovensku. Rodina ho
mohla navštěvovat pouze 4× až 8× do roka. Propuštěn byl na amnestii
10. srpna 1960 po 6,5 letech věznění.
Když se vrátil z
Leopoldova domů, našel po velkých obtížích práci v družstvu invalidů
Orlík. Při zaměstnání v letech 1967 až 1968 studoval dálkově Střední
ekonomickou školu v Brně, obor všeobecná ekonomika. Po ukončení školy
pracoval jako vedoucí personálního a mzdového oddělení. To se ale
komunistickým funkcionářům nelíbilo, proto byl okamžitě propuštěn.
Potom pracoval jako pomocný dělník a později odešel do invalidního
důchodu.
V počátcích
Pražského jara, na přelomu února a března 1968, vznikl nápad
politických vězňů založit jejich sdružení.
Nadále již nechtěli být
diskriminovanými občany druhé kategorie. Otázka rehabilitací již
nebyla jen jejich osobním bojem; média i politici volali po nápravě
„deformací socialismu“. Iniciativy se v tuto chvíli chopila skupina
asi padesáti bývalých politických vězňů, kteří se 27. března 1968
rozhodli založit K 231 – Sdružení bývalých politických vězňů. Přítomní
zastupovali přibližně 130 000 podobně postižených lidí. Sdružovat mělo
bývalé politické vězně, odsouzené na základě provinění proti Zákonu na
ochranu republiky č. 231/1948 Sb, jehož číslo si Klub dal i do názvu.
Hlavními cíli sdružení byla spolupráce na přípravě zákona o
rehabilitaci a otevření diskuse o nezákonných praktikách justice 50.
let. Bývalí političtí vězni tak chtěli dosáhnout informování
společnosti a své občanské rehabilitace, neboť i po propuštění s nimi
bylo nakládáno jako s občany druhé kategorie. Spolek rostl
neuvěřitelně rychle. Během několika měsíců měl 80 okresních poboček a
hlásilo se k němu zhruba 30 tisíc lidí. Také v okolí České Třebové
vznikly dvě pobočky. Pobočka v Litomyšli byla založena 27. dubna 1968,
pobočka v Ústí nad Orlicí 4. května 1968. Karel Steiner byl od samého
počátku aktivním členem pobočky v Ústí nad Orlicí.
Růst komunisty děsil a
ostře protestoval i Sovětský svaz. Svoboda během Pražského jara měla
své limity. První tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček sice ještě v únoru
roku 1968 horoval pro provedení rehabilitací „důsledně a bez výhrad“,
v květnu se ale proti spolku K 231 postavil. Rudé právo řízené StB
rozjelo pomlouvačnou kampaň a ministerstvo vnitra stále odkládalo
schválení
 stanov
K 231, a tedy jeho oficiální uznání. Dubček na silný nátlak Sovětského
svazu nakonec prosadil, aby k tomu nedošlo. Ministerstvo vnitra 5.
září definitivně odmítlo schválit stanovy klubu. Klub K 231 se pak po
sovětské invazi sám rozpustil. Řada jeho funkcionářů emigrovala na
Západ. Ti, co zůstali doma, byli StB sledováni a mnozí také
šikanováni. Ačkoliv bylo K 231 dopřáno pro jeho existenci pouze 159
dnů, sehráli jeho členové v roce 1968 významnou roli při postupném
oživení občanské společnosti. Klub K 231 byl pro komunisty stejně
nežádoucí jako třeba Klub angažovaných nestraníků a podobné
organizace.
Teprve po roce 1989
bylo také možné uvažovat o rehabilitacích a odškodnění bývalých
politických vězňů. Rehabilitace měla v roce 1990 nakonec plošnou
podobu, která vyplývala z přijaté legislativy. Podle názoru většiny
bývalých politických vězňů nebylo v oblasti vyrovnávání se s minulostí
dosaženo kýžených výsledků, především v potrestání konkrétních viníků
a zákazu komunistické strany.
Karel Steiner byl
rehabilitován Vyšším vojenským
soudem v Trenčíně 7.
srpna 1990 na žádost jeho manželky Jarušky Steinerové.
Karel Steiner prožil nelehký život. Velkou část života
strávil v nelidských vězeňských podmínkách nacistických i
komunistických vězení. Patří mezi nejdéle vězněné českotřebovské
občany. Byl vážně nemocný, ve vězení přišel o všechny zuby, ale o tom
špatném nikdy nemluvil. Přesto, že celý život aktivně bojoval za
svobodu a demokracii, nebylo mu dopřáno, aby se jí dožil. Zemřel těsně
před jejím příchodem 26. dubna 1989 v Hradci Králové.
Vladimír Hampl ml.
Další
článek ke 100 letům Karla Steinera odbojáře,
|